XLVI. Prostota.

František Matouš Klácel

XLVI.
Prostota.

Bolně bezkvětným osudem dotýkán V tesklivých hrázech plyne proud mojich dnův, Ach radosť jasná nerosí život můj, Srdce mi vadne. Měř se sprosťáčku v chatrné chaloupce, Jenž s ženou matkou hladových naháčků Chleb dělíš vzácný mozolův mzdu, měř se Na blaho se mnou. Váha tvá skromné blaženosti plná, Váha má plná dusených bolestí, Nouzi zevnější nahradí obih*) ti Poklidu srdce. Řekni upřímně, kdo ti jest roveň, když Před domek sednuv po poledni letním, Hrušky rozlehlé si hovíš ve stínu, V slávě nedělní. ——— *) obih = hojnosť. 79 Vedle s najmladším žena hrá děťátkem, Bělhlavým, v čistou oděným košilku, Mazlivým žvatlať hovorem cvičící: Mámo a táto. Přijda tuť soused ruku dá neklamnou, Počne rozjímať minulosti rozdíl, Přijde darnosná tu dětem vykládať Kmotra pohadky. – Vám zde neznámé klamy lícoměrné, Kradmo vás závisť zahubiť nečíhá, Volno vám plniť, co velí nevinné Přírody zákon. Sevření bídní jalové do formy V páře měst marných na život hrájí si, Pouze bezdušné co figurky, směšní Přírody zrádci. Vnuknutí Boží vy jenom citíte, Jenž v mravech zprostých chleba jíte svého, Vy jste jen šťastní, o chovejte rájskou Prostoty volnosť. 80