XII. Ku vzoru!

František Matouš Klácel

XII.
Ku vzoru!

ŽádnýŽádný, kdož vztahuje ruku svou k pluhu, a ohlídá se nazpět, není způsobný ku království Božímu. Luk. 9, 62.
Zpátky příteli můj, zpátky pocouvněme, Křídla zpravme si zas, zhůru vyleťme zas, Chmůrnou prozu zanechme, Schopmež příteli, schopme se. – Nadchne, nadchne zemí, kdož se při ní plazí, V blátě jiskra svatá snadno uhaslaby, Kdož ví, až kde se octne Krok od cnosti se zdáluja. Prudko zdálo se nám srdce zaníceno, Takto zdál se volať,volať z hloubiny Doedalus: „Smutný, chlapci budiž vám Příklad Ikara výstrahou.“ 23 Zavždy o skušený tvé slovo buď ctěno, – Však jest dlouhověké srdce ti nesmělé, Ránou nezhojitelnou Máš juž podmaněnou mysel. Více osmělené nás slovo Ikara Zajme bujnověké s plápolavým citem; „Výš, výš k světlu se berte, Vosk jen, duch se nerozhřeje.“ 24