IV. Svaté věci.

IV.
Svaté věci.
– V zlostnou duši nevejde moudrost, aniž bydleti bude v těle podmaněném hříchům. Moud. I., 4.
Jak světlo temnosť, vás vždy nenávidím Klamné penízky, šupky nejádrné, Vás stádo pastvu si mrvící, Bez citucitu, bez svědomí figurky. Odstupte! – hlásám posvěcená slova; Sic mámení vám, pouze jenom zvuky, Vodidlo lidí zpozdilých, Vás zdělaných ale víc se netknou. Nezná rozum váš podmaněný břichem Řeč tuť posoudiť, srdce pocítiti, Cizé vše vám jest, co nedá se Žvýkať a žílu krytou nedráždí. 10 Mládenci bujní s nezmařenou krví, Panny vy čisté, s nezrušeným studem, Poslyšte a přichystanou už V srdci zapalte oběť nebeskou. – Jest Bůh sebou sám, stín jeho svět celý, Sám však svobodná jiskra jenom člověk Kol slunce toho se točící, Touha živá ta po něm: pobožnosť. Sic k půdě zdejší pevně kutý řetěz Nás váže všechny článkami rozkoše – Ach mnozí ním se svedsti dali, Jen jedinému se vždy svěřivše. Však možno božnosť nezkalenou chovať, Nad touhy tělné zhůru vynésti se, A jsouce dvouduší jedinké Oddati cnosti celou se myslí. Na trůně mocném neb v okovech zrozen Má hodnosť stejně od Boha napsanou, Co psáno přírodou, nemůže Smázati čas ani síla pyšných. Roznícené ach zpěvče zalij city, Neb živ potajmo v srdci uzavřené, Cit, bez něhož mé žití břímě, Jinde je sen zmateného mozku. 11