XVII. Posvěcení slávských jinochů.

František Matouš Klácel

XVII.
Posvěcení slávských jinochů.

Kdo zhřeší mně, vymaži ho z knihy své. Exod. 32, 33.
Poslyš cnosti svatásvatá, dcéro nebes skvělá, Já tvůj nezkalený cítě oheň v duši, Skládám slib jinochů zasvěcených tobě, Skládám právomilou klatbu a přísahu, Za mnou nesvedený mládeže výbore: „Jak Bůh lidstva otec, soudce je a mstitel, Jak jest stejnorodý duch člověčí nebi, Tak nám hrůzosytá pomsta podrť hlavy, Dřív pak Furie nás rozhořalým bičem Flákajíce celé hoňte po Slávii, Nikdež oddechu víc, nikdy nedejte námnám, Ostnem nám řeřavým v tváři vyryjte to: Toť jsou zrádce nebes lidstva ku ouhoně.“ Zbraňtež nám blaženosť lásky pocítitipocítiti, Zdál se přáteli nás, děste se panny nás, 32 Zdechnouť zpotvořené kurvy ve náruči, Zdechnouť podnapilým souděno nám budiž, Otrok jestliby kdož z nás pronajal sebe, Přízeň pýchy loviv právo tupil svaté, Odbojník vědomý pravdy a dobroty, Neb kdo v čas zavolán své dluhy zpláceje, Věrnou službu konať, srdce by potratil, Všední neb by za chleb svou duši odprodal, Neb zpustil se časem víry a náděje, Žeť kdys ze tmy hrobův povstane lidstvo zas, Tak nám hrůzosyta pomsta podrť hlavy. 33