XXI. Cit a rozum.

František Matouš Klácel

XXI.
Cit a rozum.

Bych jazyky lidskými mluvil y Anjelskými, lásky pak kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučícý, a nebo zvonec znějícý, a t. d. I,I. Kor. 13, 1.
Jen v srdci jemném vlastně život kvete, Jest jinde pouhá forma jenom holá – Nedejte svedsti se rozumem, Srdci čilému se bratři svěřte. Vroucná uprchlých láska věkův byla Skutků rekovských podnět a odměna; – O vládo citu horlivého, Zachladěná rozumem ocháblas. Chtívosti panské barvu nosí rozum, Zrádnému skvostný on břichu chleb hledá, NedbajeNedbaje, co brání svědomská Věštba svatá, lichotí zlosynstvu. 39 Když káže zemský přátele zisk zradiť, Vlasť svou ctižádosť káželi zhanbiti, A pravdu zapříti nebeskou, Aj tu rozum ti radou poslouží. Chytrosti pouhé modla je výdělek; Tajná nežištnosť, šlechta zastíněná, Oběť nelíčená za pravdu, Trampota mozku je třeštivého. 40