XVI. Blažená prostota.

František Matouš Klácel

XVI.
Blažená prostota.

Sláva naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti srdce a v upřímnosti Boží – obcovali sme na tomto světě. II. Kor. I. 12.
Nádherně nechtěj přáteli vedsti si, Skvostnosti králův trůnu nezávidiž, Obhledávaje blaho pravé, Jen v svědomí to hledej poklidném. Čím víc forem máš přívtělených sobě, Od pravdy tvůj duch více se zdáluje, Jen příměrou ku přírodnému Útěšenosť duše svou nabývá. Aj šelmu zteklou*) pod korunou světa Ostrým bodáním Furie soužejí, Skučícímu na loži děsné Lebky a krev zmučených podávaj’. ——— *) Vide Suetonium de Nerone. 30 Volná děsí zas osmělenosť lidu Chtícího nazpět rozmařené jmění, Za prospěchy zabráněné si Pomsty a náhrady žádavého. – Prostá nevinnosť měkce si ustele Na slámě vlastní, nezkalené vinou, Nemá zlata nahrnutéhonahrnutého, Však ale má blaženou duchovnosť. 31