XVI.
Blažená prostota.
Sláva naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti srdce a v upřímnosti Boží – obcovali sme na tomto světě.
II. Kor. I. 12.
Nádherně nechtěj přáteli vedsti si,
Skvostnosti králův trůnu nezávidiž,
Obhledávaje blaho pravé,
Jen v svědomí to hledej poklidném.
Čím víc forem máš přívtělených sobě,
Od pravdy tvůj duch více se zdáluje,
Jen příměrou ku přírodnému
Útěšenosť duše svou nabývá.
Aj šelmu zteklou*) pod korunou světa
Ostrým bodáním Furie soužejí,
Skučícímu na loži děsné
Lebky a krev zmučených podávaj’.
———
*) Vide Suetonium de Nerone.
30
Volná děsí zas osmělenosť lidu
Chtícího nazpět rozmařené jmění,
Za prospěchy zabráněné si
Pomsty a náhrady žádavého. –
Prostá nevinnosť měkce si ustele
Na slámě vlastní, nezkalené vinou,
Nemá zlata nahrnutéhonahrnutého,
Však ale má blaženou duchovnosť.
31