XLIV. Láska.

František Matouš Klácel

XLIV.
Láska.

Chřadne bez živné rosy kvítko útlé, Lístky ozdobné si bolestně schlípí, Pak sklopí vonnou k zemi svou hlavičku, Smutně uvadnouc. Láska bezvinná rosa jest nebeská – Srdce kat zteklý, kdo se lásce brání, Spustne duch hříchem, nekojí milosti Kdež vlaha půdu. Tam skutek pevný nedoroste z vůle, Myšlenek jasná se nerozže svíce, Nezjeví vnadná nebe dceř se tamto Můza panenská. Srdce bezhlínná zjaloví co skála, Jenž hlavou sáhá ledové do chmůry, Kdež život tvorný zadusen ve věčné Zímě umírá. 76 V kojeném láskou ale srdci teplém Líbě sám jarní vane dech mladící, Zdroj, z něhož jasná blaženosť se prýští, Nikdy nevyschne. Teď blaží vroucnosť medové hubinky, V náručí věrném spanilé nevěsty, Berzo zas pevný rukotisk vyjevné Přátele víry. Tam se usmívá mile naň kynoucí Kvítko, tam zpívá těšitelně ptáček, Aj! celý vesmír jeho jest citelná Ozvěna lásky. 77