XXXVII. Pannám.

František Matouš Klácel

XXXVII.
Pannám.

Růže ze kvítek mi je najmilejší, Najpříjemnější ona vůni dýchá Z svých ňáder plnýehplných, jara česť a chvála, Flory miláček. Zarděnou tváří k nebi líbě hlídá, Cudně rozvíjí svoje lůno čisté, Slunce líbáním puděná doplniť Přírody zákon. Panny vás krásné vždy vidím ve růži, Stydlivou zírám vaši tvář ruměnnou, Ňádra jádernájáderná, studu česť posvátnou Nezkaleného. 64 Hájte anjelský si věnec panenství, Před dechem drzých jedovým světáků, Zhasne ním vroucnosť citu, tvář uvadne, Grácie zpláčou. Schýlenosť tělná zpěněné ze krve Lásky pod jménem neomam rozum váš, Láska rozvážná nevidomky ustel Lůže nevěstské. 65