XXVIII. Nebe.

František Matouš Klácel

XXVIII.
Nebe.

Řekl nemoudrý v srdcy svém, není Boha. Žalm 13, 1.
Patře nemluvný na tě usmiváčku, Očka nadzemskou pochopiv výřečnosť, Pohnutým srdcem neomylně vím, že Plod země nejsi. Když s citem plným z jara ven vycházím, Prozu měst hlučných zanechav lhostejnou, Krása přírodná duchu mému hlásá Krásu nebeskou; Když čta nadvšední člověčenstva skutky, Tam s tebou moudrý jedový kalich píť, Býti tam na kříž přibitý za pravdu V zápalu žádám. 50 Sílu nahlížím v sobě dostatečnou, Rádš za vlasť umříť a za právo lidstva, Nežli být zrádcem maje hojno jísti V slávě hanebné. Souženou v slzích vida cnosť se právem, Tutlanou schvální vida pravdu šálbou, Prospěchům lidským krvavým zlosynstvím Chystati vazbu: Pomstu nadzemskou hněvivý svolávám, Zhůru k bezčasné moci duch se zdvíhá, Takto nahlížím, nebe což nazívámnazívám, Bájka že nejní. 51