XXVIII. Nebe.

František Matouš Klácel

Patře nemluvný na tě usmiváčku, Očka nadzemskou pochopiv výřečnosť, Pohnutým srdcem neomylně vím, že Plod země nejsi. Když s citem plným z jara ven vycházím, Prozu měst hlučných zanechav lhostejnou, Krása přírodná duchu mému hlásá Krásu nebeskou; Když čta nadvšední člověčenstva skutky, Tam s tebou moudrý jedový kalich píť, Býti tam na kříž přibitý za pravdu V zápalu žádám. Sílu nahlížím v sobě dostatečnou, Rádš za vlasť umříť a za právo lidstva, Nežli být zrádcem maje hojno jísti V slávě hanebné. Souženou v slzích vida cnosť se právem, Tutlanou schvální vida pravdu šálbou, Prospěchům lidským krvavým zlosynstvím Chystati vazbu: Pomstu nadzemskou hněvivý svolávám, Zhůru k bezčasné moci duch se zdvíhá, Takto nahlížím, nebe což nazívám, Bájka že nejní.

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

839. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Josef Holý)
  2. Duše přírody. (Augustin Eugen Mužík)
  3. Ó, NEHREJ... (František Cajthaml-Liberté)
  4. Vina. (Jaroslav Vrchlický)
  5. 373. Ai zde pode šírým nebem tvojím (Jan Kollár)
  6. VY KRÁSNÉ ZAHRADY... (Zikmund Winter)
  7. V tom tichu exstatickém rozlévá se (Xaver Dvořák)
  8. V tobě tkví to, Duše! (Bohuslav Květ)
  9. Štěstí. (Bohuslav Květ)
  10. DVĚ IMPROVISACE (Viktor Dyk)