LV. Na svého učitele.

František Matouš Klácel

LV.
Na svého učitele.

– Učil je jako moc maje, a ne jako zákonnícy jejich a Faryzeové. Mat. 7, 29.
Zdrav buď mistře osvícený, Královské bohatým tys vědy pokladem; Schopný nezkaleným duchem V Platonské blažené výši se znášeti. – Tam kdež pravda se skví nahá, Tam kdež dobra svatý zdroj nevystížený, Věčné krásy u výtoku Žížní nezhasivou tvůj pije duch blaho. – Touživ vlasti posloužiti, Touživ ráj zmařený lidstvu okázati,okázati Mistrovským medovým slovem, Vůdcem mládeže byls na znešené dráze, Žáků v světle nořiv ducha, Jak Doedal jsi učil neskušenou peruť – 91 Žádný jen by co Ikarus V kalnou hloubku nepad’ podvrženec nebe. Padnouť možnoli jest tomu, Jenž vroucné zakusil Můzy políbení, V cudné náruči rozkochán, Rájskou cítil i slasť nadsvětových krajů? – Skoušej sladkojedý hade, Jenž svodnou podobou cnosti kazíš květy, – Pevnou srdce na ohradu Závistném se pohrň peklo ve útoku; Zdarma, zdarma se pneš k nebi, Nezroutíš valy víc víry vyjasněné. V gigantském ztěku odboje, Pallas nezděsená stála ve obraně. 92