Zas po letech dech jihu cítím,
jak v město staré pohádky
zas v náručí se vaše řítím,
ó Benátky!
A piju vzduch jak vonné víno,
co líce nořím v teplý van,
jak pil jej kdysi Aretino
i Tizian.
Jsem jako ptáče od severu,
když v hnízdo své se navrací,
jež přistavělo k zvonic šeru
a k paláci.
Tu den jak sen mi prchá svěží
a jako chvíle mizí mi,
nechť bijí v zvon na staré věži
dva olbřími.
Zrak usmívá se, těká, stoupá
a modrem nebes plápolá,
co duše v snů se moři houpá
jak gondola.
A v srdce cit mi bije hravý
jak vlny v schodišť ovrubu,
co myšlenek kol mojí hlavy
jak holubů.
Ó, dítě moje, zvedni líce
a nehleď smutně v příští dny,
náš život pestré mosaice
buď podobný!
Nechť osud zryje čelo vráskou,
přec jako starý obraz ten
kol vyplněn buď celý láskou
a vyzlacen!
Chcem prchnout z víru zla a zrady,
jenž tolik tebe uleká,
a slyšet moře hřmít jak tady
jen z daleka.
O, slyš je šumět s větru dechem,
jenž z růžových pil kalichů,
a usni s ptačí písně echem
tak potichu.
Ten slavík, jenž tká sladké věty,
skryt v přitmělý keř myrtový,
co nedořekly moje rety,
ti dopoví.
V sny lehké, smavé skolébána,
nech lunu hrát si na čele,
co uzříš v snách, ať Tiziana
jsou andělé!
U okna ssaji zahrad vůně
a zřím, jak vlny tančíce,
s lamp hrají světly na laguně
a měsíce.
V tom cos kol s tenkým bzukem letí,
a hrot již cítím bolný tak,
ha, komár! a již druhý, třetí,
a celý mrak.
Zvuk protivný! To jdou se pásti
tu na mně, v snách jak sedím tich,
a mně je, tklivý pozdrav z vlasti
jak cítil bych.
Ó, přátelé mí na severu,
vy v husích nožek znamínku,
dík za ten pozdrav milý věru
i vzpomínku!
Leč já jsem vesel dnes jak dože,
jenž zasnoubil se s mořem svým,
a síň svou, nežli půjdu v lože,
si vykouřím.
A posléz – komu sny se sběhly
až od hvězd zlatých klenutí,
rád komáří už snese jehly
a štípnutí.
Je rozkoš skočit do vln sněhu,
když moře pěna stříbrná,
a v snách zřít, jak hřměl podle břehu
oř Byrona.
Zřít na vln spor a hru a válku
a v hebkém písku docela
mít sen, žes viděl mizet v dálku
loď Othela.
A když pak soumrak modrý kvačí
a piazetta ve stínu,
naslouchat hudbě z Pagliacci,
jíst zmrzlinu.
Ó, co tu očí střely metá,
ký osmahlých žen čar a vděk!
zde přisnil bych v Ráj Tintoretta
pár hlaviček.
A měsíc svítí, jak když sněží –
co hodin chvat, co spaní mi?
Nechť bijí v zvon na staré věži
dva olbřími!
Zas po letech dech jihu cítím,
jak v město staré pohádky
zas v náručí se vaše řítím,
ó, Benátky!