IX. Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.

Antonín Klášterský

IX.
Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce. Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.
Myšlenky se divné honí v těžké mojí lebce. Smrt a život, vznik a konec – protivné dva póly! Ret by chtěl se pousmívat, ale srdce bolí. Oba tiše, tiše dřímou – bába s vpadlou hrudí, a mé dítě za hodinu zardělé se zbudí. Co tu lépe? Usnout navždy? Probudit se zase? Kam jde duše mrtvých – spících v tichém snění čase? V peřinkách svých sněhobílých spi, mé dítě zlaté, prabába tě nehýčkala ani jedenkráte. Ale jestli nyní v spánku duše tvoje bílá tam, zkad přišla, na mžik zpátky křídlem zakroužila: na pěšinách jiných světů, při nichž hvězdy zkvetly, zulíbá tě, jak tě potká, prabáby stín světlý! 36

Kniha Cestou podle moře (1902)
Autor Antonín Klášterský