DUBNOVÁ VZPOMÍNKA.
Že člověk umřít nemůže, když čeká,
vždy slýchal jsem. Sám ještě mladý hoch,
jsem musil jednou z domu do daleka,
co každou chvíli otec skonat moh,
neb těžký neduh uvrhl jej v lože.
To byla cesta tehdy, milý Bože!
Za dva dni zpět jsem. „Otec?“ – „Od včíra
již bez smyslů je, mře a umíráumírá,
a nemůž skonat.“ Všichni kolem stáli,
má matka, bratří, sestry – zápas stálý.
Jen já jsem scházel. Potichu jsem vstoup.
Tu otec oči zvrácené již v sloup
zas pootevřel, hlavu sklonil trochu
a vzdych a zhasl. „Čekal na tě, hochu!“
má matka řekla, vypuknuvši v pláč.
Hle, jaká síla duše, která radš
dál trpí, zkouší, než by odletěla
bez rozloučení z chladnoucího těla.
Ó, tenkrát zřel jsem, smrt jak hlavu sklání,
jak silnější je nad ni milování.
42