NA STARÝ OBRAZ LIDOVÉ MADONNY.
Obrázek Marie Panny –
kol květů nach a pyl –
jsem na skle malovaný
v svou jizbu zavěsil.
Ten starý obraz svatý
s tím rámcem zvetšelým!
Jak divně v srdci svém jatý
teď k němu vzhůru zřím.
Ó, co jsi zřela, rci mi,
ty vlídná světice,
ó, viď, jen hlad a zimy
a slzí tisíce.
Obrázku prostý z lidu,
ó, jakou těžkou, žel,
jsi porobu a bídu
v slovácké chatě zřel.
A kolik rukou v mdlobě
a kolik srdcí as
74
se pozvedalo k tobě
po dlouhých roků čas.
A co jsi slyšel vzdechů,
co přání stlumených,
co očí našlo as těchu
v těch milých rysech tvých!
A rodily se děti,
a staří zmírali,
co jiným v nouzi spěti
za chlebem do dáli.
A pohled první dlouhý,
jak slední v skonu sil,
tak stesku pln i touhy
vždy k tobě zabloudil.
Když ruce spjali dětem,
tvůj ukázán jim vděk,
tě dívky zdobily květem
a proutím kočiček.
Tak často chvějné světlo
zaplálo pod tebou,
co choré srdce hnětlo
cos jako upír tmou.
Na snivé Arnu řece
jsem madon viděl řad,
ta slavná díla štětce,
jež nesvál času chvat.
75
Leč žádné jejich líce,
ač plné dobroty,
mne nedojalo více,více
tak v hloubi jako ty,ty.
Obrázku starý, prostý,
v němž neumělá dlaň
své duše dětské skvosty,
svou nebi nesla daň!
Teď v jizby mojí tichu,
kde knihy plní zeď,
ne na mou marnivou pýchu,
v mé srdce chudé hleď!
Svůj ke mně plný míru
zde skláněj obličej,
tu velkou v srdce víru
mi v těžké chvíli vlej.
Tu víru, s kterou v muce,
jež křičí v nebesa,
ten lid náš lomí ruceruce,
a přeci neklesá!
76