KRAJINA.
– Fr. X. Svobodovi. –
Mám divnou, smutnou krajinu
stajenou v duše hlubinu
jak starou žlutou rytinu.
Přes třasoviska, přes lada
krvavě slunce zapadá,
tak smutně, těžce zapadá.
Na nebi mraků chumlení,
a na zemi stesk mrtvění,
tak úzkostný, tak jesenní.
Ni živé duše v okolí,
jen vítr skučí po poli,
starými klátí topoly.
A z domku, jenž pln záplavy,
do smutné, prázdné dálavy
kvil houslí vtéká třesavý,třesavý.
103
Co v oknech, zřících do šíra,
poslední záblesk umírá,
tak dlouze, těžce umírá.
Mám divnou, smutnou krajinu
stajenou v duše hlubinu.
Zda vzpomínku? Či vidinu?
Ji viděl jsem? Či uvidím?
Jak s osudem je spjata mým,
že na ni myslím, o ní sním?
104