ILLUSE.
Vyjel jsem do světa, jeden smích,
dál se mi nezdála temnou,
illusí na sta růžových
vesele vyjelo se mnou.
Jak se kol celý usmíval svět,
lesy jak voněly z dáli!
Koho jsem potkal, bratr byl hned,
oči nám blouznivě plály.
V úsměvech lidí že zlovolný klam?
V květech že zmije, jež bodá?
Pohlédni kolkolem semo i tam,
všude jen láska a shoda.
Ale jak dál jsem září i tmou
k dálnému v mlze jel hradu,
illuse jedna za druhou
zůstala znenáhla vzadu.
Jedna mi po druhé mizela,
zrádně mi uprchla z očí,
Bože, jak cesta má veselá
v močál a propast se točí!...
143
Myslím teď na to vše jako v snech,
všecko to volám si zpátky,
jak se tak dívám, stajiv dech,
v obličej dítěte sladký.
Také si jednou tak vyjede,
s tebou, ty líbezný blude,
do dáli, mlžiny do šedé,
také tak opuštěn bude.
A přec, když dívám se v tvář tu zas,
úsměv ten stíhám dětský,
lkal bych: Mé illuse, prosím vás,
vraťte se k němu všecky!
144