RACKŮM NAD VLTAVOU.
Jak v radostném se navracíte tahu
nad starou naši Prahu,
rackové bílí! Nad hladinou řeky
zní vaše hlasné skřeky.
A mile zní jak pohádka nám stará
zvěst vaše, příslib jara,
nechť plískanice dál, chlad čiší stejně
ve vašem bílém hejně.
Já zřím k vám okem dítěte a snivce,
jak ve své ladné křivce
se vznášíte a nížíte zas dolů,
tu jeden, tu dva spolu.
A ulétáte, vracíte se zpátky,
v hon dáváte se, v hrátky
a na povrch vln sedáte pak sklenný
jak živé chumle pěny.
Ach, žel, že jste tak krátce hosté naši,
břeh najdete si krašší,
snad na talínský rybník, na Otavu
se ztrácíte měst davu.
Ó, pozdravte ten kraj můj, rcete jemu,
jak drah je srdci mému
a jak bych rád tam s vámi lét v té chvíli,
rackové moji bílí!
6