CHVÍLE
ZASNĚNÍ A VZPOMÍNEK
HRST VERŠŮ.
MORAVSKÁ OSTRAVA MCMXXXIV.
[3]
JEN DVĚ, TŘI BÁSNĚ...
Líp, než kdo zhltal celé hory knih,
má, kdo v své duši jako v schránce chová
jen dvě, tři básně a k té hloubce jich
a hudbě, citu vrací se vždy znova,
po práci večer, v dobách trudů zlých,
pod stromy v sadě, v nocech bezesných.
Vždy nový se mu odstře čár a vděk
a půvab, divno, netušený dříve,
i hlubší smysl velkých myšlenek,
a nejtajnější, co tam v chvíli snivé
své vložil básník, uslyší znět tich
jak hlahol zvonů v moře zapadlých.
I to, co v taji skanulo tam maně
božského jako v trávu rosy třpyt
a hvězdný paprsk s nebes temné báně,
mu přáno bude jednou pocítit,
a bude mu,mu jak těm, jichž pohled stih
břeh nových zemí, tišin neznámých.
5
RACKŮM NAD VLTAVOU.
Jak v radostném se navracíte tahu
nad starou naši Prahu,
rackové bílí! Nad hladinou řeky
zní vaše hlasné skřeky.
A mile zní jak pohádka nám stará
zvěst vaše, příslib jara,
nechť plískanice dál, chlad čiší stejně
ve vašem bílém hejně.
Já zřím k vám okem dítěte a snivce,
jak ve své ladné křivce
se vznášíte a nížíte zas dolů,
tu jeden, tu dva spolu.
A ulétáte, vracíte se zpátky,
v hon dáváte se, v hrátky
a na povrch vln sedáte pak sklenný
jak živé chumle pěny.
Ach, žel, že jste tak krátce hosté naši,
břeh najdete si krašší,
snad na talínský rybník, na Otavu
se ztrácíte měst davu.
Ó, pozdravte ten kraj můj, rcete jemu,
jak drah je srdci mému
a jak bych rád tam s vámi lét v té chvíli,
rackové moji bílí!
6
JARNÍ VÍTR.
Dnes duje a lítá, jak pták když uprchne z klícky,
šíleně městem se řítí,
neustoupí ti
a vede si uličnicky.
Tu rozbije okno, tam plakát strhne si s rohu
neb pokrývku s hlavy,
bujný a dravý,
žen zdvíhá sukně a chechtá se, odhaliv nohu.
Je jara prudkost a síla,
je mládí svévole k tomu,
jásá a spílá
a suché lupeny sráží se snětí stromů.
To je to listí,
jež do jara na stromech zůstalo tkvěti,
on letí a letí
a strhá je v nenávisti.
V svou náruč je strhá a pustí:
strom čeká pupenů se sty
již na nové listí, jež místo chce, pučet a růsti.
Je to tak dobře.
Kdo suchý jsi lupen, musíš jít s cesty.
7
MATEŘÍDOUŠKA.
Jsem taková nízká, drobná a malá
jak prostá duše lidu. Co by dbala
dlaň lidí o mne? Kdo jim zazlít může,
že šlapou mě, když trhati jdou růže?
A přece, jak jsem dobrá, ví, kdo stůně,
a v květech mých je také milá vůně.
A kdo mne pohladí, ke mně se skloní,
ruka mu po mně voní.
8
VLČÍ MÁKY.
Mám rád vás, rudé máky,
mám rád vás, máky vlčí,
jež hoříte ohnivě v obilí zlatě,
když poledne mlčí.
Do vás jak by se slila
horoucí slunce síla,
žár srdcí těch, jež v taji
až touhou omdlévají.
Leč za války jsem jednou,
když bolest šla vší zemí,
vás na jednom spatřil nádraží vesském
kvést mezi kolejemi.
To tenkrát, slzy v zraku,
chodily matky k vlaku;
průvodčí vsednout nutí –
poslední obejmutí,
na čelo ještě křížek,
poslední polibek vřelý –
a vy jste z těch krvavých, horkých slz matek
pak, máky, vypučely.
9
BÁSNÍKŮV DOPIS.
(SLEČNĚ M. K.)
Snad pravdu měla jste, když do ohně jste vmetla
zde u mne jeho list. On přál si toho vskutku.
Svět neměl na tom pást své oči; nechtěl světla,
když srdce pukalo mu v bolesti a smutku.
Sám ovšem v díle svém pak poodhalil clonu,
za kterou hrálo se to lásky jeho drama,
však v kráse metafor a v rýmů sladkých stonu
jak vše se zahalí a ztlumí – víte sama.
Zde však jen křičela bolestí pravda nahá
a v licoměrnou tvář tu střikla slina jeho
do chlouby, v životě co věrnosti, co blaha,
checht zazněl příšerný zklamání zoufalého.
Náš přítel společný on byl a jeden z mála,
při jejichž zrození na nebi hvězdy vzplanou;
ten smutný list psal vám, jež štěstí jste mu přála,
a já jej přečetl s lítostí nevylhanou.
Ba pravdu měla jste: to strav jen oheň v peci!
Děs z hráče zjevu jde, když potácí se z herny.
Leč, když jste odešla, já pochybnost měl přeci
a sáh jsem pro dopis... Ký popel z něho černý!
10
VEČER.
Spat jdu, jen ještě jak hlavou
na mžik by proletěl roj mi,
na vše, co den ten jsem vnímal –
vzpomínky, dojmy.
Na lidi, kteří mi cestou
stiskli dnes srdečně ruce,
na ty, kdož zranili hruď mi,
druhy a škůdce.
Na to, co vykonat chtěl jsem,
ale pak zameškal v snění,
na vše, zač přece jen stála
lopota denní.
Spat jdu. Ach, noci, dáš sen mi?
Jaký sen asi to bude?
SladkýSladký, či vplížíš i ve sny,
dnů se mi trude?
Ach, jak jsem usínal jistě,
matka když ještě dál bděla,
od její svíčky když jizba
zářila celá.
Nikdo již nade mnou nebdí,
tma kol se na hradbu sráží,
jenom ty hvězdy tam venku
jsou mi snad stráží.
Proto k nim naposled ještě
pozvedám oči své vezdy.
Spat jdu. Co v temnu se rodí?
Dobrou noc, hvězdy!
11
STARÉ VĚCI.
Má maminka mohla žíti
u mne neb u bratra,
leč raději stoupala denně
třetího do patra.
Tam měla příbytek malý
a prostě zdobený,
však otcův kreslený portrét
se díval k ní se stěny.
Tam měla své staré věci
ze staré rodiny:
svou kredencku, skříně a stolky
a cvakavé hodiny.
Sta tretek, škatulek, pouzder,
mnohá již bez víček,
v nichž chránila si jak poklad
kde jaký hadříček.
A hlavně u okna stála,
vsunuta v záclonu,
ta lenoška stará, v níž otec
náš sedal až do skonu.
Teď sedala v ní zas ona,
zasněná přes chvíli,
a věci, ty staré věci
k ní něžně mluvily.
I půl dne bývala u nás,
laskala vnoučata,
leč večer pak chvátala domů,
v plášť černý upiata.
12
My měli už jiné zájmy,
v dny příští ved náš most,
a ona jen hledala, nazpět
kdo šel by s ní v minulost.
A šly s ní ty staré věci,
ta veteš hotová,
leč pro staré srdce bez nichnich,
ne, není domova.
13
ZA PANÍ BOŽKOU VOLDANOVOU.
Ty, která básníků jsi propůjčila slovu
svůj milý hlas, jenž teplem hřál a jímal,
jak vánek zachvíval se, zněl jak z kovu,
lkal, jako listí šeptal a zas hřímal:
jsi odešla v říš věčných snů a ticha,
kde není bolu, jenž by hlodal v taji.
Já vzpomínám, a nechť má snění lichá,
ne v hrobě zřím tě, ale v slunném kraji.
Zřím jít tě v záři, co ti kadeř plavou
svál rajský vánek k bělostnému čelu,
tak radostnou a mladou, usměvavou
a verše na rtech, loukou asfodelů...
14
KARLU ŠELEPOVI.
Nad tvojí knihou sedím něm.
V strunách mé duše jak vánek když hrá si.
Co mne to nese výš nad světem?
Zbožnění krásy!
Šel jsi ji hledat, najít chtěl
v krajině, v chrámě, ve tváři ženy,
pro ni jsi plachet snů napínal běl
přes vír a pěny.
Hledals ji, přes trud bludných cestcest,
v umění, v přírodě, v života troše,
na moři, v zášeří starých měst,
v antické soše.
A již tu stojíš, kouzlem zpit,
poklekáš před ni, jí v prachu se koře,
čarovný line se k tobě s ní svit
jakoby zoře.
Zpíváš jí, bohyní větší všech,
růže své nejkrašší kladeš k ní jemně
a ve tvou píseň hlas vpadl i dech
moře i země.
Nad tvojí knihou sedím něm.
V strunách mé duše jak vánek když hrá si.
Co mne to nese výš nad světem?
Zbožnění krásy!
15
VERŠ Z HORÁCE.
(PROF. Dr. OT. JIRÁNIMU.)
Jsi suchý mi už, starý Horáci,
ať slavíš Caesara či Maecenata,
leč jaká z mládí v mysl navrací
se nad tvou knihou vzpomínka mi zlatá!
Tak zvolna, nudně vlek se dlouhý čas,
div ve škole již všichni nezíváme.
„Exegi monument –“ tak čísi hlas
skandoval tvrdě verše tvoje známé.
Leč náhle verš tvůj zazvučel mi v sluch,
jak mizí zima, vesna divy tvoří,
jak travou se a květy šatí luh,
jak plyne proud a člun se vleče k moři.
A rázem nezřel špinavý jsem dvůr,
nebylo třídy, profesora více,
zřel nebes báň jsem širou... na azur
s jásotným křikem vzlétly vlaštovice.
Voněla země, každá v poli mez
jak oltář byla, každý květ zval: Neleň!
Modravě tměl se na obzoru les
a svítila v něm jasné mladá zeleň.
A já šel k němu, divně vzrušen, sám,
kde palouk plál, kde mračila se skála,
a nahé nymfy tančit zřel jsem tam
a dryada se z houštiny mi smála.
16
Slyš, flétny hlas kdes v daleku... a teď
faun kosmatý se přiřítil, nymf honec...
A rázem zas tu třída, škamny, zeď –
to školníkův tak zaplašil vše zvonec.
Leč ještě dnes ten blahý cítím sen,
dech antického jara piji vonný,
když, Horáci můj, dík! čtu osvěžen:
„Solvitur acris hiems grata vice veris et Flavoni –“
17
NEDOVEZENÝ KLAS.
Žní to víří po všem poli,
zlaté snopy do stodoly
hospodáři svážejí;
ruče, jak když bouře hrozí,
pod pavezou plné vozy
ke vsi jedou alejí.
Jak se večer vracím domů
alejí tou, stínem stromů,
upoutává cos mi hled:
s větví lípy nad souvratí
visící se klas, hle, klátí,
jak jím kývá vánku let.
Když tu kolem vozy jely,
haluze jej zadržely,
zachytly, a vůz jel dál;
všecky klasy beze změny
do stodoly dovezeny,
a on se tam nedostal.
Nebyl zralý? Nebyl zlatý?
Nebyl plný, přebohatý?
Neživil ho stejný lán?
Horší byl než jiné klasy?
Byl snad rzivý? Sotva asi.
A přec zbyl tu nevšímán.
18
Se zemí co soumrak splývá,
smutně tak se s větve kývá,
semo tamo, sem a tam.
Bolí tě to, milý brachu,
zříš už, jak jsi šlapán v prachu? –
oh, to znám – oh, to já znám
A přec stesk tvůj, klase milý,
hloupý je a pošetilý,
dětinský je – ano tak.
Když se někam nedostanem,
tím, co jsme, být nepřestanem,
nejsme proto smeť a brak.
Nezajdeš přec bez užitku,
dítě ze vsi v klásků kytku
přidá si tě zpívajíc,
až tě shodí vítr letě,
zpěvný pták snad vyzobe tě –
co chceš víc – oh, co chceš víc?
19
PES.
K nám jako štěně dostal se, a rádi
jsme měli ho, a on nás také všecky;
s mým vnukem byli dobří kamarádi,
dal, moudrý, líbit si i rozmar dětský.
Byl dlouhá léta zdráv. Pak pár dní stonal,
u dveří ležel trpělivě, skromně –
a každý šeptal, tiše práci konal,
jak nemocný když přítel leží v domě.
A byl s ním konec. Že se zrak tvůj stydí
za slzu tu, jež musí vytrysknouti?
Jí zasloužil si spíš než leckdo z lidí,
s kterými šel jsi na společné pouti.
20
INSOMNIA.
Usnout, usnout! Tmy se hroze,
jak bych čekal na přívoze,
a noc – řeka – hučí tmou.
Nervy – struny přetažené,
víčka – skřínky pokažené,
jež se nikdy nedovrou.
S loudavostí vážně krutou
minuta jde za minutou,
krok všech odměřen a tich;
jako v oné dětské báji,
po lávce když přejít mají
ovce – není konce jich.
Nápadů roj hlavou letí
se starostmi v jedné změti,
samý fragment, akkord, rým,
jak když listí, které přečká
léto, točí do kolečka
ve větru se podzimním.
Kde je rada dobré matky?
Počítat a zase zpátky –
marně. Spánek nedbá hluch.
Čí to krok? Co prasklo v šeře?
Kde to vrzly jaké dveře?
Vypoulen zrak, napiat sluch.
Přec jen pevně zamknout oči!
Ale jaká kola točí
se to pestrá před nima?
Na sta pitvor se z nich stává,
křivé nosy, velká hlava
s nožičkama krátkýma.
21
Tratí se a zjevují se,
kštice husté, lebky lysé,
jeden vír a jeden rej;
chechtají se, vyšklebují,
kloní, honí, poskakují
divočej a divočej.
V teď jeden ve všem ruchu
roztáh ústa skorem k uchu,
jistě sám to z pekla host:
Chacha! Chacha! Málo strachu,
však se ještě naspíš, brachu,
a snad brzy, dost a dost!
22
I LOVE YOU, MY DEAR! *)
Na potrhaném, starém vějíři,
jenž krásné dámy milou památkou,
neb vzpomínek sta nad ním zavíří
na zábav, plesů dobu přesladkou,
na schůzky v lese, v parku procházky,
pod vtištěnými květin obrázky,
jež zbledly za těch deset – patnáct – let,
jež rozvál čas jak pampelišek pýr,
v jmen spoustě tužkou napsáno jsem čet:
I love you, my dear!
A v duchu zřel jsem osvětlený sál,
sbor hudebníků, dámy v hedvábu,
leč nade vše zjev mladé dívky plál,
pln elegance, něhy, půvabu.
Jak mladí muži se jí dvořili,
jak okouzloval vzrůst ten ztepilý,
zrak hluboký, vlas temný, šíje sníh!
Byl štasten, kdo ji vedl v tance vír,
a na vějíř jí napsal jeden z nich:
I love you, my dear!
Proč cizí řeč tu volil pro svůj cit?
Chtěl jiným ztajit všecko k posledu?
A rozuměla ona? Možno skrýt,
co ruky stisk dí, hoří v pohledu?
Jak v srdce se mu pohled její vbod –
ó, svou ji zváti celý pro život!
A jiný přec ji vedl k oltáři,
a druhý skryl se do stěn jizby čtyr
a šeptal, smrtnou bledost ve tváři:
I love you, my dear!
———
*) Miluji vás, drahá!
23
Do dáli ona s mužem odjela,
on zbyl sám tu na své stanici,
svou čapku mnohdy vtiskl do čela
a hleděl chmurně pod vlak letící.
Bez ženy stále, zhrdl světem vším
a k básníkům svým milým anglickým
se vracel domů za večerních chvil.
Je ona šťastna? Má v své duši mír?
Jen na vějíři starém výkřik zbyl:
I love you, my dear!
24
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Na moje čelo Život již
mi vyryl temné rýhy let,
ó, zdá se ti, že vrásky zříš,
leč notových to linek pět.
A kdybys dobrým zrakem vlád,
i not bys na nich viděl sta,
a kdybys znal tu píseň hrát,
hrál zpěv bys mého života.
A slyšel bys, jak těžce proud
se v tvrdých skalách probijí,
jak radost vždy chce vykřiknout
a bolest v půlce zlomí ji...
25
MRTVÉ ZPĚVAČCE.
(ALBERTA FERLESI).
Cizině dalas mládí své a krásu
a lačně pila z poháru jsi slávy,
když okouzleny čárem tvého hlasu
vstříc jásaly ti davy.
Teď navracíš se – dopila jsi do dna,
neznámá, cizí vlastnímu již lidu;
snad cítilas, že jenom země rodná
ti může dát číš klidu.
V dnech stáří – v rakvi – navracíš se domů,
mdlý poutník, pták, jenž přilét zpátky zmořen,
jak list, jenž svěží větrem urván stromu
a uschlý svát mu v kořen.
26
ASTRY.
Již na tvém hrobě první uschla trávatráva,
a srdce moje stále ještě bolí!
Jak ten tvůj hrob se nový propadává
a bez květů jak černá se tu holý!
Než vesna přijde – kéž jen přišla raněj –
pár bílých aster hodím jenom na něj!
Pár aster jen. Nechť uschnou též a zvadnou,
ty ucítíš dech jejich v hloub svou chladnou!
*
Kdys bránili ti, matko, chodit ke mně,
ó, cítím ještě dlouhých let těch muku! –
a nesměla jsi vlásky hladit jemně
mých dětí malých, nebohých svých vnuků.
Ni zpívat jim, ni vyprávěti zkazky,
jen na chvilku jim svitl jas tvé lásky.
Kdys bránili ti, matko, chodit ke mně,
a dnes tu zeď zas – těch tří sáhů země.
*
Já uvěřil jsem všemu ve svém žití,
co říkali mi: že mám křídla z vosku,
že po čem toužím, nemůže přec býti,
že co jsem vztyčil, rozpadlo se v trosku.
Že marné byly sny mé, malé dílo,
že kde dřív květ byl, teď je sněhem bílo.
Jen jednomu jak uvěřit v svém smutku?
že’s odešla ty, odešla mi vskutku.
*
27
Vím, pevný muž se za svou bolest stydí
a starostlivě skrývá slabou chvilku,
neb dvojnásobně bolí posměch lidí,
již spílají mu bláhovců a snílků.
A přec mi, matko, někdy je tak těžce
v tom světě trudu, sobectví a měšce.
Tak těžce, že bych skráň, kam trn se vtíná,
chtěl zabořiti do tvého zas klína.
*
Den před svým skonem ještě odnesla jsi
z mých příhrad sobě do své síňky knihu,
kde moudrost lidská pestrý obraz tká si
běd, bojů, lásky, která snímá tíhu.
A znaménko, hle, v knize – svědek němý,
a ty tu chladná na holé jen zemi.
Co byla ti ta lidská moudrost celá,
kdy brána tajů se ti otevřela!
*
Když u nás všechno tichne v noční tiši
a já jen bdím tu ještě v knih svých středustředu,
a co mi anděl šeptá, vzrušen píši,
neb se svou duší rozhovory předu.
Tu zdá se mi, že otevrou se dvéře
a krok tvůj ke mně potichu se béře.
A něžně tak a káravě zas trochu
díš: „Je už pozdě, nepůjdeš spat, hochu?“
*
28
Oh, matko, matko, chtěl bych také spáti,
jen kdyby život nedrásal tak lítě,
jen kdybys bděla nade mnou, ty máti,
a držela mne, jak když byl jsem dítě.
Oh, noc je dlouhá – hlava má se zmítá
v starostech, bez snů – kéž už aspoň svítá!
Oh, noc je dlouhá, s věže tři již tlukou.
Pojď, ztiš mi srdce duchovitou rukou!
*
Jak mnohou hořkou prožili jsme chvíli,
viď, matko, spolu, když nás rvala nouze?!
Ti druzí ještě líbezný sen snili,
a tak jsi se mnou plakávala pouze.
Na Nový rok jsme čekávali spolu.
Zda bude lepší, míň-li bude bolů?
Zda bude lepší? ptám se ještě nyní
a na obraz tvůj hledím v tiché síni.
*
Vím, nemohlo to býti ani jiné,
dřív nebo pozděj dožije se drama,
a přece bol v mém srdci nepomine,
že’s umírala sama tak, ach, sama.
Zda volalas nás, nebo mrtva rázem,
nic nevěděla, když jsi klesla na zem?
Snad vlídnější v tom k tobě byl tvůj Osud,
leč obraz ten mé srdce drásá dosud.
*
29
Tak odešlas mi v taji, bez loučení,
jak hořkých slz bys ušetřit mne chtěla,
a nevtisklas ni jedno políbení
před dlouhou cestou na mých dětí čela.
Slz ušetřit mne? Pláči usedavě.
Ni slůvko jedno? Jak to ryje v hlavě!
A cítil jsem, v tvou lednou hledě líci,
jak ještě mnoho měli jsme si říci!
*
Spi – klidně, matko! Nechci sen tvůj tichý
již rušiti svým teskným žalováním,
ať za cizí či za své trpím hříchy,
něm stojím tu již a jen hlavu skláním.
Spi klidně, matko! Nechť se ve snách zdá ti,
že vidíš nás si kolem sebe hráti.
A přibíhati k tobě s květinami
a polibky tě dusit: „Mami – mami!“
1919.
30
ZLATÝ PTÁK.
Snad protější že padl dům,
jenž bránil paprskům,
leč ať se to stalo tak či tak,
do jizby, kde nikdy nebylo světel
najednou vletěl
zlatý pták.
A střásal v té věcné šeři
své zlaté peří,
zasvítil na skříň, na obraz,
a bledé děti, jež na zemi si hrály,
tolik se smály,
jak zlatých těch pírek chytaly jas.
U plotny žena stála
tak sešlá a malá,
ztrhaná porody, bídou a prací,
ta léta již, léta se neusmála,
neb znala jen, ruce jak bolí, když do krve zdrány,
a mužovy rány,
když opit se vrací.
A nyní ten její zatrpklý ret,
tak stažený dřív,
jak ten pták slét,
též zazářil slabě, div to byl, div,
a něco ji nutkalo nechat vší práce
a pohladit děti po vláskách sladce.
A teď, ó můj Bože,
z bědného lože,lože
muž mračný se zved.
Trochu se protah, pohlédl ven
a Aj, aj! mu ze rtů proklouzlo jen,
31
zřel na ženu, děti
a potom, zalit tím jasem,
on polohlasem
si písničku počal radostnou pěti
o milé pěšině, o zlatém poli,
kde srdce bolí,
když hoří mák.
Po muži žena se ohlédla prudce.
Šla s ním tou pěšinou, šla ruku v ruce,
jak dávno to už!
A bylo jí, jak by to nezpíval muž,
ale ten pták,
jako by zpíval to zlatý pták.
32
SLÁVA.
Sním, usmívám se... bláhové to snění
a dětinské: Už dávno jsem jen prach,
a z mého díla nic než jméno není,
jež tu tam ještě ozve v prostorách
se školských síní. – Vnuk můj sedí v škamně,
či je to pravnuk? – nevím; pne svůj zor
ke kathedře, kde starý profesor
jmenuje poety a vzpomíná i na mě.
Můj vnuk se zardí, v tváři jeden žeh,
a nadme pýchou; je mu jako vůdci,
jenž vyhrál bitvu, rozhlédne se: Kluci,
můj děd byl básník! – o, ta závist všech!
A po hodině už je v chumlu: „Děd
čí byl tak slavný?“– „Slyšels přec, že dílo
mu Šalda smet!“ „A ze Šaldy co zbylo?“ –
„Oh, je to staré, kdo by to už čet!“
Smích, vřava, souhlas, odpor. Drobná pěst
se napřáhla, zle zablýskaly oči,
padají štulce, vírem vše se točí:
„Hr, na něj!“ „Chlubič!“ „Pojdi na tu čest!“ –
Ne, nebojte se, žádná tragedie
nebude z toho, skončí to jen fraškou:
to jenom vnuk můj – či to pravnuk? – bije
se za mou slávu pravítkem a taškou.
33
CESTOU K BÁSNÍKOVĚ VILE.
(J. S. MACHAROVI.)
Nad Prahou vyjev, ulicí jdu dlouhou.
Den podzimní je, slunečný a milý.
Žluť na stromech, však strnad ještě zpívá.
Kol zahrady jen samé jsou a vily.
Tam dole město s divou svojí vřavou
se ztratilo kams do kouře a čmoudu,
tam boje, rvy, lsti, úskoky a klepy,
zde ticho k snům a k přehlídce a k soudu.
Jen dva, tři lidi potkávám a zdá se
mi, že se na mne mile usmívají;
ó, jak v tom tichu zde svou duši koupám,
jsem jako v jiném, dálném, lepším kraji!
Jak zde by v dílo mohla vniknout křivda?
Duch lásky, cítím, nad těmi bdí místy.
Nad zahradami pne se modré nebe,
poslední květy voní. Vzduch tak čistý.
34
PO POHŘBU.
(ELLE K.)
Kamarád starý umřel, milý druh;
prý „slabost srdce“ hlásila, že zle je –
ó, co se to s tím mým, ví milý Bůh,
ó, co se to s tím srdcem mým dnes děje?
Až dosud bilo mocně jako zvon
a pořádně jak úder hodin s věží,
však teď jak v divý hnalo by se hon
a poté jak když ztichlé v hrudi leží.
Tak volně dosud vzlétalo jak pták
a smálo se jen klopýtavé klisně,
však dnes se kymácí jak moře vrak,
co cítím dnes v něm slabosti a tísně!
Já, jenž jsem skokem dva, tři schody bral,
let tíhy neznal ani chorob věku,
od zprávy té jak starším bych se stal
a k denní práci se tak těžce vleku.
Ó, silné vůle třeba, vím to, vím,
bych překonal to, suggesce jen tuhá
to vše, nic víc, leč nechať úsilím
se bráním, stále myslím na smrt druha.
A na vlastní pak musím myslit skon,
jenž vše mé hoře, stesky ukonejší,
a zasnít se – to úsměv už, ne ston –
jaká by smrt mně byla nejmilejší.
35
To k vám bych přišel jednou na návštěvu,
už bělovlasýbělovlasý, a přec čilý zcela,
a ty, rád tvému naslouchal jsem zpěvu,
bys krásným hlasem svým mi chodské pěla.
Neb Sládkovu snad, tu „Až přejde den...“
já cítil bych, jak do spaní mne hýčká,
a na mých ústech hrál by úsměv jen,
když zvolna by se skláněla má víčka.
Bolesti žádné necítil bych spár,
jen andělského hlasu slyšel pění...
Ty řekla bys: „Pst! usnul! – je tak stár!“
A nebylo by pro mne probuzení.
36
JAROMÍRU BORECKÉMU.
Znáš, příteli, tu zvěst – ó, dobře znáš ji jistě –
o růži z Jericha,
jež v sebe choulí se, prach pouště na svém listě,
a zcela usychá.
Leč to jen uvadat a usychati zdá sese,
a vskutku nezmírá,
neb krůpěj stačí jen, a v svěžesti a kráse
se znova rozvírá.
Ta růže píseň tvá, to tvoje poesie,
jen v zdání zaniká,
leč dnes je živa zas a rozkvétá a žije
ta rosa mystica.
Zas září rubíny do sterých třpytných hlatí,
vlá balsamický dech,
viola alta zní, slavíky slyšíš lkáti
na starých hřbitovech.
V záhonech lilijí to Láska! Láska! sténá,
a v svitu měsíce
se vznáší před tebou v průsvitných clonách žena,
démon i světice.
Blouznívá noc tě zve, kdy obloha hvězd plna,
do snů a extase –
ó, světe illusí, jsi jedna hudby vlna
bez konce, bez hráze!
Svět příliš zevšedněl, horečkou zisku stůně,
co je mu kouzlo sna?
Ó, kveť a vyléč jej zas dechem svojí vůně,
ty růže tajemná!
37
STARÁ LENOŠKA.
(ELLE MUSILOVÉ-KRESLOVÉ.)
Ta stará lenoška! Co pamatuje scén
smutných i veselých v rodině naší staré!
V ní sedal po práci můj otec unaven,
co hlavou honily se myšlenky mu charé.
Chor, zhroucen,,zhroucen, zavalen balvanem starostí,
v dlaň skládal hlavu svou s časnými šedinami
a vzdychal neslyšně: Až smrt mne vyprostí
z těch útrap žití všech, co bude, děti, s vámi?!
Po skonu otcově – ta doba zoufalá
se zvolna ztišila v nuzné, leč klidné žití;
teď stará lenoška u okna stávala,
a matka sedala v ní s jehlou svou a nití.
Čtouc nebo pletouc v ní, jež byla zvetšelá
již službou spousty letlet, a přece jí tak milá,
do ruchu ulice chvílemi hleděla
neb úsměv na ústech, si vzpomínala, snila.
A přišel žalný den – a matka nebožka
šla k otci složiti znavené svoje údy,
a s různou veteší i stará lenoška
po léta spala pak v pavučí ztmělé půdy.
Až jemné ruce ji vytáhly k světlu zas
a v novém lesku mi ji přistavily k stolku –
ó, díky tobě, dík, jež tajnou uhádlas
mou tužbu, myšlenku, s jakýmsi kouzlem v spolku!
38
Jak starou známou ji v svůj vítám příbytek,
ji hladím milostně – že slzím, nikdo neví;
zřím staré pokoje, mladosti svojí věkvěk,
a sedět v lenošce jak zřel bych drahé zjevy.
Sám zprvu bojácně v ni,ni zbožně usedám,
v ten prestol rodiny, spláchnuté vlnobitím,
leč potom, jak bych blíž byl, drahé duše, vám,
mně je tak dobře v ní, já vaše teplo cítím.
Ach, chtěl bych sedět v ní, ne jak můj otec, ston
jen na rtech pobledlých, zřít, jak se vše mi kácí,
ne na smrt myslit jen a na hrob jako on,
však v plodné tvůrčí sny se zapřádat a v práci.
Jak matka po letech zlé útrapy a běd
jen úsměv, bolestí jenž vykoupen je, míti
na rtech svých pro všecky a všemu rozumět
a odpouštěti vše a za vše žehnat žití.
39
SÁM SOBĚ.
Již Podzim smutný stojí u mne,
kdy tichne hloub i hladina,
a srdce mé si nerozumné
jak dítě ještě počíná.
Tu bujně, zbrkle vzletí rázem,
tu v lásce náruč rozpřahá
a diví se, když padá, mrazem
když splácí se mu odvaha.
Co mělo by již, jak se sluší,
spát jako vlna pod ledem,
i slůvko zlé je do dna vzruší
a neláska i pohledem.
Jím hana ještě zmítá lítě,
co ten myslil, onen řek,
jak kámen každý cítí dítě,
když děravý má střevíček.
A nedělal bych nic si z toho
a za mládí i měl to znak,
jen kdyby to tak příliš mnoho,
ó, nebolelo příliš tak!
40
KRÁSNÝ DEN.
(JANU HAVLASOVI.)
Je takový krásný, slunečný den,
že lidé by jen se usmívat měli
a v chůzi jen tančit, hrnout se ven,
jak po louce když se rozletí včely.
Jak ke slunci když se otáčí květ,
v tom jasu svých duší vykoupat kalich,
smýt skvrny s nich všecky, jásat a pět
a bratry být stromů i křídlatců malých.
Druh druhu by vřele stisknout měl dlaň
a říkat jen to, co blaží a hřeje,
dnes přestat se hněvat, sočiti naň
a odpustit vše, co rozvedlo zle je.
Dnes dobří by lidé měli být jen,
vše naplnit štěstím, láskou a smíchem,
protože mračit se v takový den
a trudit a hněvat je velikým hříchem!
41
ANT. KLÁŠTERSKÝ:
CHVÍLE ZASNĚNÍ A VZPOMÍNEK.
Hrst veršů, které vyšly jako sedmý svazek KNIHOVNY LITERÁRNÍHO KRUHU v Mor. Ostravě-Vítkovicích, Ocelářská třída 14, kterou řídí redaktor R. FR. ŠIMEK, v typografické úpravě malíře a grafika L. A. RIEDLA. Tiskem knihtiskárny L. A. Riedla v Nové Pace, Komenského 591, v dubnu MCMXXXIV na papíře „F“, typy „Garamond“. Z nákladu jedno sto výtisků autor vlastnoručně podepsal.
E: js; 2002
[43]