VERŠ Z HORÁCE.

VERŠ Z HORÁCE. (PROF. Dr. OT. JIRÁNIMU.)
Jsi suchý mi už, starý Horáci, ať slavíš Caesara či Maecenata, leč jaká z mládí v mysl navrací se nad tvou knihou vzpomínka mi zlatá! Tak zvolna, nudně vlek se dlouhý čas, div ve škole již všichni nezíváme. „Exegi monument –“ tak čísi hlas skandoval tvrdě verše tvoje známé. Leč náhle verš tvůj zazvučel mi v sluch, jak mizí zima, vesna divy tvoří, jak travou se a květy šatí luh, jak plyne proud a člun se vleče k moři. A rázem nezřel špinavý jsem dvůr, nebylo třídy, profesora více, zřel nebes báň jsem širou... na azur s jásotným křikem vzlétly vlaštovice. Voněla země, každá v poli mez jak oltář byla, každý květ zval: Neleň! Modravě tměl se na obzoru les a svítila v něm jasné mladá zeleň. A já šel k němu, divně vzrušen, sám, kde palouk plál, kde mračila se skála, a nahé nymfy tančit zřel jsem tam a dryada se z houštiny mi smála. 16 Slyš, flétny hlas kdes v daleku... a teď faun kosmatý se přiřítil, nymf honec... A rázem zas tu třída, škamny, zeď – to školníkův tak zaplašil vše zvonec. Leč ještě dnes ten blahý cítím sen, dech antického jara piji vonný, když, Horáci můj, dík! čtu osvěžen: „Solvitur acris hiems grata vice veris et Flavoni –“ 17