JAROMÍRU BORECKÉMU.

Antonín Klášterský

JAROMÍRU BORECKÉMU.
Znáš, příteli, tu zvěst – ó, dobře znáš ji jistě – o růži z Jericha, jež v sebe choulí se, prach pouště na svém listě, a zcela usychá. Leč to jen uvadat a usychati zdá sese, a vskutku nezmírá, neb krůpěj stačí jen, a v svěžesti a kráse se znova rozvírá. Ta růže píseň tvá, to tvoje poesie, jen v zdání zaniká, leč dnes je živa zas a rozkvétá a žije ta rosa mystica. Zas září rubíny do sterých třpytných hlatí, vlá balsamický dech, viola alta zní, slavíky slyšíš lkáti na starých hřbitovech. V záhonech lilijí to Láska! Láska! sténá, a v svitu měsíce se vznáší před tebou v průsvitných clonách žena, démon i světice. Blouznívá noc tě zve, kdy obloha hvězd plna, do snů a extase – ó, světe illusí, jsi jedna hudby vlna bez konce, bez hráze! Svět příliš zevšedněl, horečkou zisku stůně, co je mu kouzlo sna? Ó, kveť a vyléč jej zas dechem svojí vůně, ty růže tajemná! 37