JAROMÍRU BORECKÉMU.
Znáš, příteli, tu zvěst – ó, dobře znáš ji jistě –
o růži z Jericha,
jež v sebe choulí se, prach pouště na svém listě,
a zcela usychá.
Leč to jen uvadat a usychati zdá sese,
a vskutku nezmírá,
neb krůpěj stačí jen, a v svěžesti a kráse
se znova rozvírá.
Ta růže píseň tvá, to tvoje poesie,
jen v zdání zaniká,
leč dnes je živa zas a rozkvétá a žije
ta rosa mystica.
Zas září rubíny do sterých třpytných hlatí,
vlá balsamický dech,
viola alta zní, slavíky slyšíš lkáti
na starých hřbitovech.
V záhonech lilijí to Láska! Láska! sténá,
a v svitu měsíce
se vznáší před tebou v průsvitných clonách žena,
démon i světice.
Blouznívá noc tě zve, kdy obloha hvězd plna,
do snů a extase –
ó, světe illusí, jsi jedna hudby vlna
bez konce, bez hráze!
Svět příliš zevšedněl, horečkou zisku stůně,
co je mu kouzlo sna?
Ó, kveť a vyléč jej zas dechem svojí vůně,
ty růže tajemná!
37