STARÁ LENOŠKA.

STARÁ LENOŠKA. (ELLE MUSILOVÉ-KRESLOVÉ.)
Ta stará lenoška! Co pamatuje scén smutných i veselých v rodině naší staré! V ní sedal po práci můj otec unaven, co hlavou honily se myšlenky mu charé. Chor, zhroucen,,zhroucen, zavalen balvanem starostí, v dlaň skládal hlavu svou s časnými šedinami a vzdychal neslyšně: Až smrt mne vyprostí z těch útrap žití všech, co bude, děti, s vámi?! Po skonu otcově – ta doba zoufalá se zvolna ztišila v nuzné, leč klidné žití; teď stará lenoška u okna stávala, a matka sedala v ní s jehlou svou a nití. Čtouc nebo pletouc v ní, jež byla zvetšelá již službou spousty letlet, a přece jí tak milá, do ruchu ulice chvílemi hleděla neb úsměv na ústech, si vzpomínala, snila. A přišel žalný den – a matka nebožka šla k otci složiti znavené svoje údy, a s různou veteší i stará lenoška po léta spala pak v pavučí ztmělé půdy. Až jemné ruce ji vytáhly k světlu zas a v novém lesku mi ji přistavily k stolku – ó, díky tobě, dík, jež tajnou uhádlas mou tužbu, myšlenku, s jakýmsi kouzlem v spolku! 38 Jak starou známou ji v svůj vítám příbytek, ji hladím milostně – že slzím, nikdo neví; zřím staré pokoje, mladosti svojí věkvěk, a sedět v lenošce jak zřel bych drahé zjevy. Sám zprvu bojácně v ni,ni zbožně usedám, v ten prestol rodiny, spláchnuté vlnobitím, leč potom, jak bych blíž byl, drahé duše, vám, mně je tak dobře v ní, já vaše teplo cítím. Ach, chtěl bych sedět v ní, ne jak můj otec, ston jen na rtech pobledlých, zřít, jak se vše mi kácí, ne na smrt myslit jen a na hrob jako on, však v plodné tvůrčí sny se zapřádat a v práci. Jak matka po letech zlé útrapy a běd jen úsměv, bolestí jenž vykoupen je, míti na rtech svých pro všecky a všemu rozumět a odpouštěti vše a za vše žehnat žití. 39