JEN DVĚ, TŘI BÁSNĚ...

Antonín Klášterský

JEN DVĚ, TŘI BÁSNĚ...
Líp, než kdo zhltal celé hory knih, má, kdo v své duši jako v schránce chová jen dvě, tři básně a k té hloubce jich a hudbě, citu vrací se vždy znova, po práci večer, v dobách trudů zlých, pod stromy v sadě, v nocech bezesných. Vždy nový se mu odstře čár a vděk a půvab, divno, netušený dříve, i hlubší smysl velkých myšlenek, a nejtajnější, co tam v chvíli snivé své vložil básník, uslyší znět tich jak hlahol zvonů v moře zapadlých. I to, co v taji skanulo tam maně božského jako v trávu rosy třpyt a hvězdný paprsk s nebes temné báně, mu přáno bude jednou pocítit, a bude mu,mu jak těm, jichž pohled stih břeh nových zemí, tišin neznámých. 5