STARÁ LENOŠKA.
(ELLE MUSILOVÉ-KRESLOVÉ.)
Ta stará lenoška! Co pamatuje scén
smutných i veselých v rodině naší staré!
V ní sedal po práci můj otec unaven,
co hlavou honily se myšlenky mu charé.
Chor, zhroucen,,zhroucen, zavalen balvanem starostí,
v dlaň skládal hlavu svou s časnými šedinami
a vzdychal neslyšně: Až smrt mne vyprostí
z těch útrap žití všech, co bude, děti, s vámi?!
Po skonu otcově – ta doba zoufalá
se zvolna ztišila v nuzné, leč klidné žití;
teď stará lenoška u okna stávala,
a matka sedala v ní s jehlou svou a nití.
Čtouc nebo pletouc v ní, jež byla zvetšelá
již službou spousty letlet, a přece jí tak milá,
do ruchu ulice chvílemi hleděla
neb úsměv na ústech, si vzpomínala, snila.
A přišel žalný den – a matka nebožka
šla k otci složiti znavené svoje údy,
a s různou veteší i stará lenoška
po léta spala pak v pavučí ztmělé půdy.
Až jemné ruce ji vytáhly k světlu zas
a v novém lesku mi ji přistavily k stolku –
ó, díky tobě, dík, jež tajnou uhádlas
mou tužbu, myšlenku, s jakýmsi kouzlem v spolku!
38
Jak starou známou ji v svůj vítám příbytek,
ji hladím milostně – že slzím, nikdo neví;
zřím staré pokoje, mladosti svojí věkvěk,
a sedět v lenošce jak zřel bych drahé zjevy.
Sám zprvu bojácně v ni,ni zbožně usedám,
v ten prestol rodiny, spláchnuté vlnobitím,
leč potom, jak bych blíž byl, drahé duše, vám,
mně je tak dobře v ní, já vaše teplo cítím.
Ach, chtěl bych sedět v ní, ne jak můj otec, ston
jen na rtech pobledlých, zřít, jak se vše mi kácí,
ne na smrt myslit jen a na hrob jako on,
však v plodné tvůrčí sny se zapřádat a v práci.
Jak matka po letech zlé útrapy a běd
jen úsměv, bolestí jenž vykoupen je, míti
na rtech svých pro všecky a všemu rozumět
a odpouštěti vše a za vše žehnat žití.
39