INSOMNIA.
Usnout, usnout! Tmy se hroze,
jak bych čekal na přívoze,
a noc – řeka – hučí tmou.
Nervy – struny přetažené,
víčka – skřínky pokažené,
jež se nikdy nedovrou.
S loudavostí vážně krutou
minuta jde za minutou,
krok všech odměřen a tich;
jako v oné dětské báji,
po lávce když přejít mají
ovce – není konce jich.
Nápadů roj hlavou letí
se starostmi v jedné změti,
samý fragment, akkord, rým,
jak když listí, které přečká
léto, točí do kolečka
ve větru se podzimním.
Kde je rada dobré matky?
Počítat a zase zpátky –
marně. Spánek nedbá hluch.
Čí to krok? Co prasklo v šeře?
Kde to vrzly jaké dveře?
Vypoulen zrak, napiat sluch.
Přec jen pevně zamknout oči!
Ale jaká kola točí
se to pestrá před nima?
Na sta pitvor se z nich stává,
křivé nosy, velká hlava
s nožičkama krátkýma.
21
Tratí se a zjevují se,
kštice husté, lebky lysé,
jeden vír a jeden rej;
chechtají se, vyšklebují,
kloní, honí, poskakují
divočej a divočej.
V teď jeden ve všem ruchu
roztáh ústa skorem k uchu,
jistě sám to z pekla host:
Chacha! Chacha! Málo strachu,
však se ještě naspíš, brachu,
a snad brzy, dost a dost!
22