Hoch snivý, rád jsem k lesní chodil tůni.
Tu sedal jsem a chladnou dýchal vůni
a snil a dumal, naslouchal, jak skrytý
kdes hvízdá drozd, a stíhal slunné třpyty
na tmavé hládi. Ale – jednou – jednou –
dnes ještě chvím se vzpomínkou tou bědnou –
jsem spáchal tady vraždu. Les pln světla
byl slunného a na tůni tu kvetla
běl leknínů – jak elfů člun když plave.
Nad tmavou vodou – body zelenavé –
dvě honila se šídla, v slunci plála
jak drahokamy, kroužila i stála
v svém letu nejprudčím. Tu ve svévoli,
podivné, kruté, máchl jsem svou holí
a jedno srazil. A teď zbled jsem bolem.
Les – zdálo se mi – ztměl se celý kolem,
tůň vzdychla, květy oči zavíraly
a třtiny chvěly se, ač van ni malý
netáhl lesem. Oko moje shlídlo,
jak smutně těká samo druhé šídlo,
a sklopilo se. Konec jeho blahu,
leč také mému! Ze všad jak by Vrahu!
teď znělo ke mně. A já prchal děsem.
Lét’ večerním jsem ponurým již lesem
a stále vpřed štván myšlenkou byl klamnou,
že celý les to ví a kdos jde za mnou,
než pohlédnout jsem bál se. Až pak přece
jsem obrátil se jasné na pasece
a ztrnul hrůzou: Šídlo za mnou letí! –
a v novém letu prchal hustou změtí.
To jiné bylo, a přec tehdy věřil
jsem v duši dětské, co les kol se šeřil,
že po ztrátě své družky, opuštěné
mne šídlo stíhá, za mnou v dál se žene,
a domů došel zděšen jsem a siný.
Pak dlouho cítil v duši hlod jsem viny.
Ó, šídlo krásné, jak mi líto tebe!
Již nebudeš, ty skvoucí živý hřebe,
nad tůní svítit za letního parna!
Ó, žel! A přec – ne, nebyla tak marna
tvá smrt! Ba myslím, že jsem od té chvíle
hnut soucitem byl větším, v lásce chýle
se k všemu tvorstvu, hlouběj cítil se vším,
co dřív jsem míjel, čeho dřív si nevším’,
co Příroda v svém stejně živí lůně.
A za to dík ti, šídlo lesní tůně!