DĚDICTVÍ.
Svůj hnědý psací stůl jsem zdědil po svém otci
a starou lenošku, jež z proutí spletena,
v nich obou zapraská to časem tichou nocí
a, ač jsem v síni sám, to tiše zastená.
Tu vždycky zachvím se a ohlédnu se kolem,
mně zdá se, otce duch že, stříbro na skráni,
tak tiše stojí tu a nad mým psacím stolem
a nad mou lenoškou se bledý uklání.
A s trpkým úsměvem v měsíce modré záři
že v práci nahlíží, jež leží na stole,
kde sedal den co den, stín starostí v své tváři,
jak stvol, jenž po zemi se plazí bez hole.
Teď psacím na stolku, jenž účtů byl vždy plný,
kam hledím, tísní se a kupí řady knih,
kde otec počítal, mých rythmů letí vlny,
sen, láska, pohádka i život blýská v nich.
7
A záře sluneční když v síň se vlévá, vždycky
rád padnu v lenošku a hledím okny ven,
své oči přimhouřím tak chtivě, labužnicky,
co proutí praská mi, se v tichý nořím sen.
Tu v tichu odpůldne, v němž bzučí jenom moucha,
vždy Labe široké zřím v záři plamene,
když jako obrovský had zhřívá se a šplouchá
jen tiše jako v snách v své břehy zelené.
Ty v dálku táhnou se, kam nelze dohlédnouti,
v nich tráva chvěje se bez stínu stromoví,
a blízko u vody se sklání pružné proutí,
kde zdá se, jako dech by zavál pižmový.
Vše zlaté: nebesa i lučiny i vody,
jak žluť by prýskala z všech pórů, cév a rýh,
v ní s křikem vlaštovky jen kmitají jak body,
hned nízko nad vlnou a hned zas v nebesích...
8