VARHANY.
Sním v chrámě... V šeru světla hoří.
Jak příval větrem vzdouvaný,
jak obrovité vlny moří
zní chrámem stmělým varhany.
Hned slabě zní to pouhým echem,
jak v slunný den a veselý
by větrem teplým, jara dechem,
jen z dálky lesy šuměly.
A zas to hučí, hřímá mžikem
a v tónů roste potopu,
jak tisíc ptáků s plesným křikem
by křídly bilo do stropu.
A pak tak vážně, zádumčivě
a s klidem duší věřících,
tak jímavě to zní a tklivě,
že pohne se cos v prsou tvých.
20
Ó, vidím se tam, školák malý,
zpěvníček v ruce, prostřed řad,
těm tónům, jež se chrámem valí,
s tak zbožnou tváří naslouchat.
A v záři světel, vonném kouři
již slyším, jak se k hudbě té
můj hlásek pojí, jako v bouři
když zatíká hlas ptáčete.
Mé oko vlhne, vážní líce,
mně líto – čeho? – nevím sám.
Za svící hasne zvolna svíce,
a plný stínů celý chrám...
21