RYBNÍKY.
My z jižních Čech vidíme dvakrát nebe:
nad hlavou jedno, druhé u svých nohou
na hládi rybníků, jež, kam jen mohou
zalétnout oči, zříme kolem sebe.
V té zeleni luk, v úsměvném tom kraji
se démanty být rozsetými zdají,
jež září v slunci. Jejich nad hladinou
když skláníš se však a hled v dál se hříží,
jak když se nebe samo k tobě níží,
oblaka bílá po hládi se šinou,
a hvězdy večer planou za soumraku
zde pod tebou, i měsíc, bledý duch.
Ó, kde moh více k lidu mluvit Bůh,
kde víc se duše zasnít o zázraku
žití i smrti, o čistotě, vině
než v tišinách těch, před tou plání vodní,
jež klidná, rovná, zrak svůj kamkol vbodni,
v těch starých vrb neb dubů, olší stíně?
Jak ticho tu! Jak mysl zamotává
se sama v sebe! Jaký mír a lad!
Jen žába žblunkne, zavlní se tráva,
vlny se zčeří vodní havětí,
pár bílých racků s křikem přeletí,
a zase ticho. Nad vrbovkou v květu
modravá šídla stíhají se v letu,
a chladná táhne vůně. Rákos šelestí,
jak sladký šepot lásky zněl by kradí
ti v sluch pln slibů, ve sny o štěstí,
jak, přivřený zrak, byl bys zkolébáván.
A čela tvého chladný tkne se závan,
jak když tě ruka milenčina hladí...
10