Tři dni již prší. Nelze vyjít nikam.
Zoufale kouřím, v nudě odemykám
zásuvku za zásuvkou ve svém stolku
a v papírech se hrabu; bez okolku
sta listů pálím. A pak zahledím se
ven z okna, jak se deštný šlář tam sune,
a dívám se, jak vrabec krčí k římse
se protějšího domu. Světlo slunné,
ó, teprve teď vím, jak mám tě rád!
A ještě hůře jak je nyní venku,
kdes na vsi nebo v městě třeba malém,
kde po silnici nelze probříst kalem,
kde nuda skočí každou na myšlenku
a sotva vstal jsi, zas už chce se spát!
A přec... Kam náhle vzpomínka mne nese?
Zahalen Vajgar... v mhy se ztrácí hrad,
déšť pleská, vítr korunami třese...
Leč podál, v síních rozlehlého domu,
jejž arkýř zdobí, jaké ticho milé!
Sem nezaléhá vichr v bouřné síle,
co tepla tu a vzácné krásy k tomu!
Portréty staré se zdí vážně hledí;
zátiší, zbraně visí u krajin;
tu porculán a tam se leskne cín,
svit matný bloudí po zarudlé mědi.
Skleníky, truhly, skříně vykládané
a etažéry, skvost kde sterý plane
a miniatur krása spíjí hled;
sta číší, džbánků, křížků, svícnů, tret,
s nichž přešlých věků dech ti v ústret vane.
Tu perla třpytne a tam blýskne zlato;
pastýřky tančí v scénách à la Watteau,
dvořanů hladkých zamihne se cop,
co hodiny všech tvarů, zemí, dob
čas měří stejně jako před sty lety.
A v to vše radost křičí žhavé květy
na plenách, šátcích, které s lesklých skob
pnou pestrá křídla. Nyní tiše vchází
sem dáma jemných rysů. Upírá
hled na vše s láskou; skřínky otvírá,
zvuk hodin zbudí s trojitými rázy;
tu otře prach, tam skvrnu zahladí,
figurku milou něžně pohladí,
očima zlíbá truhlu, která praská,
a její úsměv jak by v přeletu
i temné barvy zjasnil portrétů,
jak se vším kol se mazlí tak a laská.
Pak do fauteuilu starého si sedne
a sní a sní tu v tichu tom a taji.
Do krajin dálky zbloudí nedohledné,
zří, staré tváře jak se usmívají;
hlavičky krásné vyskakují z rámků
a šeptají jí zkazky starých rodin,
a v jednotvárném zvuku vzácných hodin
zda neslyší zvěst mnohou z pustých zámků?
Ó, krásných věcí, milých věcí těch
k ní mluví duše – slyš, ten tichý vzdech! –
jež po věky v nich ztajena a skryta.
A venku déšť, a strom se vichrem zmítá.