Zas jeden záblesk dávných snů
pad’ v pochmurný tok mojich dnů,
jenž plyne nocí divoce:
řeč o mně kdesi zazněla,
má milá na mne vzpoměla
a litovala hluboce!
Jak sopka, která vyhasla,
mé oko chabým leskem plá,
znak prý to nočních probdění,
žár lící mých též odekvet’,
můj obličej prý tak je hněd,
jak uschlý lístek v jeseni,
má chůze je prý závratná,
má hlava těžká, malátná
se kloní k hrudi ospale,
tak zřela prý mne chodníkem
se plížit s shaslým doutníkem
a zívati prý nedbale,
a jestli někdy na tváři
mi slabý úsměv zazáří,
znak zoufání to nezdravý,
jímž bídný hráč svět klamat chce,
když prohrál všechno jmění své
a chystá kulku do hlavy,
je škoda prý mých mladých let,
já míval časem cit a vzlet
a pro vše dobré žáru dost,
snad vášeň prý mne zničila,
a dobrý mrav můj zabila,
jak zdá se, špatná společnosť. – –
Má krásná, zřím tvůj vábný ret
tou vážnou řečí tam se chvět
a výčitek tvých cítím pal,
ó drahá, pravda, že jsem chor,
že vyhasl můj žhavý zor,
a na mé tváři sídlí žal,
ó pravda, vzlet můj utracen,
z mých citů že zbyl popel jen,
že kladu se už v rakev svou –
však divno mi, má spanilá,
proč’s pravý důvod zakryla,
tou řečí dlouhou, přemoudrou!
Ó jsi, má krásná, jako vrah,
jenž skoliv oběť svoji v prach,
se neznán v lidstvo vmísí,
s ním ruku vraha proklíná
a na mrtvého vzpomíná,
že byl tak hodným – – kdysi –.