CESTOU LESEM.
Viď, tobě se to zdálo,
má milá, jako div,
že v lese, kde vše plálo,
strom každý na tě kýv’.
Že, jak tak spolu jdeme,
se kloní hlavy trav,
a pták se v tiši němé
ti rozpěl na pozdrav.
Že potok tebe vítal,
jak čekal by tě snad,
a u cesty keř chytal
tě za vlající šat.
Hned echo se své skály
že vyskočilo v ráz,
když zaslechnulo v dáli
tvůj smíchuplný hlas.
61
Tam u paseky lemu
že králík přiběh’ vstříc
a prch’, jak lesu všemu
by o tobě spěl říc’.
A radostně, pln plesu,
tak celý šuměl hvozd,
jak toužený už k lesu
by blížit se to host.
Ó, nediv se, má touho,
zde v starém lese tom
tě dlouho zná, tak dlouho
již každý keř a strom.
Tě potok zná, pták hluše
i echo starých skal,
já o tobě, má duše,
jim dávno povídal!
62