KOLO OSUDU.
Obraz E. Holárka.
Točí se, valí a valí
přes celou širokou zem,
všichni tu, bídní a malí,
po jeho stupnici jdem’.
Prachu co polokruh jeden,
druhý se dotýká hvězd,
hřídel ten od konce veden
ke konci vesmíru jest.
Valí se – slyšeti není
kolot těch obrovských os,
rachot, ni hukot, ni hřmění,
jakby vše utlumil kdos.
Časem jen výkřik ti volá,
s očima stuhlýma v sloup
někdo že s osudu kola
v závratnou skácel se hloub.
69
Kolo však dále se valí
přes celou širokou zem,
všichni tu, bídní a malí,
po jeho stupnici jdem’.
V pohyb, kdo pohnul jím prvý,
nevíme – v starostech líc,
víme jen: Pláčem ni krví
nikdo je nestaví víc.
Nestaví ďas je ni člověk,
nestaví v chodu je Bůh,
od věků mhavých zas po věk
v nesmírný valí se kruh.
Kde jste, ó, snílkové, reci,
zápasem mladým již zpět
zvrátiti chtěli jste přeci
příšerně stejný ten let?
S plamenem nadšení v oku,
na čele krůpějí znoj,
v srdci svém nenávist k soku,
v odvážný hřměli jste boj.
A již se zdálo, že vázne
mohutný kolesa zjev –
v tom se to zasmálo: Blázne! –
pod kolem vystřikla krev.
70
Po mrtvých tělech se valí
kolo dál přes celou zem,
všichni tu, bídní a malí,
po jeho stupnici jdem’.
K zápasu vypjaty paže,
po stupních jeho jde muž,
s láskou si po bok svůj váže
mladou a oddanou druž.
Šeptá jí: Dej mi dlaň svoji,
tak se to půjde mi snáz’
v nerovném s osudem boji,
strašný kde mračí se sráz!
Budu tě chránit a stříci,
a ty zas děcku buď štít,
za vás se s úsměvem v líci,
duše mé drahé, chci bít.
Povedu vzhůru vás, vzhůru
po vratké koleji cest,
strhnu vám v života chmuru
několik oblačných hvězd!
A kolo dále se valí,
valí se září a tmou,
všichni tři, bídní a malí,
po jeho stupnici jdou.
71
Ale když nad divou strží
vichřice ve tváři šleh,
sotva muž sám se již drží,
smrtný už slyší vát dech:
Zaškubá bolest mu rety,
výčitky uštkne ho žal,
že ty dva bezmocné květy
ke svému osudu spjal.
V obličej ženy své bílý
pohlédne – jaký to div!
Co on si zoufá, v té chvíli
ona má úsměv jak dřív.
V očích plá taká jí víra,
smíření s dobrým i zlým,
s novou že silou se vzpírá,
zachráněn úsměvem tím...
A kolo dále se valí,
valí se přes celou zem,
všichni tu, bídní a malí,
po jeho stupnici jdem’.
Všecko pak člověk když stekl,
vítězným pochodem hrd,
na konec přece se lekl:
u schodu sledního – Smrt.
72
Sedí tam u věčna kraje,
měří čas v hodinách svých,
kolem úst bez masa hraje
stále jí útrpný smích.
Myslí si: K čemu ty touhy,
zápasy, bolestí blín,
naposled, buď si let dlouhý,
musí vše padnout mi v klín!
Tomu zrak pláčem se kalí,
druhý jde v náruč jí něm,
kolo však dále se valí
přes celou širokou zem...
73