Ty milené mé, tiché město rodné!
Při řeči jiných, co v svém rodišti
zažili štěstí, jak když nůž mne bodne,
a tajná slza z oka vyprýští.
Ten vypráví, jak žil tam v bratří kruhu,
ten lásky první jak mu dalo květ,
a onen, jak tam v středu milých druhů
sta zažil příhod, nežli vyšel v svět.
Já sedím při tom tichý tak a němý
a hledím kamsi v prázdno, do dáli –
oh, tak mi žel, mé město, líto je mi,
že pozdě jsme se, pozdě poznali!
Z tvé náruči již vyrvali mne, dítě,
ve veleměsta ruchu byl jsem živ,
leč stále trpěl, stále toužil skrytě
po širých polích, do zeleně niv.
A když jsem vzrostl, ó, jak mne to vábí
zpět k tobě, jak jsem spěchal, útlý hoch,
v tvé lokty zpátky, v náruč drahé báby,
jíž v očích lásku k tobě číst jsem moh’.
U tvojí říčky sedával jsem v snění,
kams v oblačné se říše duší nes’,
sta plánů kul i bořil v okamžení,
co nad hlavou mi šuměl v sny tvůj les.
A bába má mi tebe opřádala
pavučím jemným starých pověstí
a v každou tolik moudrostí své vtkala
a tolik lásky v lidské bolesti.
I doma matka probouzela ve mně
vždy lásku k tobě, rodné město mé,
a jak by vždycky tušívala jemně,
že, město mé, se spolu najdeme.
Tak sterými jsem poutáván byl svazky
vždy k tobě, tiše s tebou srůstal jsem,
až cítil jsem, pln vděčnosti a lásky:
zde kořeny mé tkvějí, patřím sem!
A tys mne vždycky vítalo jak syna,
tvé štíty vlídně kynuly mi vstříc,
a v čas, kdy trn se bolu v srdce vtíná,
jak chtěly by mi domlouvat a říc’:
Pojd' k nám, nech svět, ať kamkoliv se žene,
nech jeho vír a planý jeho zisk,
zde mír a pokoj, srdce otevřené
tu najdeš mnohé, rukou vřelý stisk.
Já nemoh’ toho poslechnouti hlasu,
ač častokrát mne studil srdcí chlad,
dál musil v ruch ten, v práci, do zápasu,
svůj úkol musil jinde dokonat.
A tys i tu mé sledovalo dílo
a v čas, kdy skráň mi zlatí podletí,
mou tvář, mé jméno s láskou sobě vrylo
na rodný dům můj k příštích paměti.
Dík tobě vroucí, město moje rodné,
vděk syna přijmi i vzlet básníka,
jenž srdce všech co bijí v touze shodné,
ti žehná, strun jak cit se dotýká:
Chraň dobrá hvězda pohromy tě, zkázy,
mír hřej tě, vlň se v tobě práce ruch,
žeň bohatá ať ze tvé setby vzchází,
druž k pilné se tu ruce bystrý duch!
Buď domov dobrých, věrných, čistých duší
a celých mužů, jichž tak třeba jest,
ať mír a shodu svár ti neporuší
a vše tu láska spojuje a čest.
Stůj k národu, jenž snášel těžké žaly,
než usmála se zas naň svoboda,
jí braň, když k hrázi příval zlý se valí
neb rozbroj hrozí, že ji rozhlodá!
Co odkaz předků, tomu štít svůj skýtej
a chraň, když zisk se žene k útoku,
leč nových cest a cílů nezamítej,
vždy dál a výše, v stálém pokroku!
Zář štěstí ať hrá na tvém každém štítě,
ať jará mládež tvá jak květná sněť,
ať mnozí víc, než já moh’, proslaví tě,
mé drahé rodné město! Rosť a kveť!