Bratře, šinul jsem se světem
celou čtvrtku století,
jež se trním, planým květem
rylo do mé paměti;
den ten mého žití krátký
halil se jen do mračen –
jak by večer tu – zřím zpátky:
čím byl celý život ten?
Jako na sta jiných snílků,
kterým mládí pění krev,
povznášel jsem i já chvilku
ideálů korouhev –
ale záhy tyto cáry
hodil rozum do bláta,
shasly krve bujné žáry,
hruď je zimou prováta.
Mnohé bludy, které skryly
věky korou omšelou,
chtěl jsem bořit v mnohé chvíli
básní svojí nesmělou,
šel jsem naší drahou zemí
jak Don Quijote zmámený –
blázni u nás smáli se mi,
moudří brali kameny.
S každou slzou, s každým smutkem,
s každým vzdechem bližních svých
soustrasť cítě, živým skutkem
těšit chtěl jsem nešťastných –
zře však hledy pátravými
v duše jim a ve zraky,
zřel jsem, víc než nešťastnými
že jsou ještě bídáky.
Všude plno jedu, zloby,
řečí, poklon učených,
hloupě se jak pávi zdobí
maskou citů líčených;
plni frásí poletavých
krmí se tak vzájemně
v pohledech a řečích lhavých
nadšeně a dojemně!
Bratře, znáš to zvíře malé,
jež svůj tuhý domeček
drsnou cestou vytrvale
nese moudře celý věk?
Když je jasno, slunce svítí,
vylézá rád z domku ven,
když se s nebe bouře řítí,
sedí doma celý den...
Vryl jsem v srdci křížek mnohý
k lecčemus, co měl jsem rád,
opustil jsem mnohé bohy,
k nimž jsem klekal častokrát;
věř mi, nad tu moudrosť není,
již má hlemýžď v domku svém –
nač co bořit? Hloupé snění!
Chci být dobrým občanem!
Můj zde večer... Večer?... Ano!
Slovo to mne neděsí.
Zataženo bylo ráno
černavými nebesy.
Mraky přešly. Klidně, tiše
mizí slední chmury šer,
šedivý jas kane s výše,
jde až k srdci do ňader.
Znáš ty oči šedé, líné?
Mnohý verš jsem o nich psal.
Z nich mi nyní všechno plyne,
čeho jsem kdy v světě ždal.
V nich je skryto mi sta básní,
jež já denně čísti smím –
večer můj se, bratře, jasní
drahým svitem šedivým.
Žiju nyní bez soucitu,
bez účasti k lidem všem,
los můj psán v těch očích svitu,
a já čtu jej s pokojem.
Co mě život učil, jesti
v tom, co denně řeknu jí:
Nechci víc, než býti k štěstí
zrakům, které miluji...