Moudrosť života.

Moudrosť života. Robertu Marešovi.
Bratře, šinul jsem se světem celou čtvrtku století, jež se trním, planým květem rylo do mé paměti; den ten mého žití krátký halil se jen do mračen – jak by večer tu – zřím zpátky: čím byl celý život ten? Jako na sta jiných snílků, kterým mládí pění krev, povznášel jsem i já chvilku ideálů korouhev – ale záhy tyto cáry hodil rozum do bláta, shasly krve bujné žáry, hruď je zimou prováta. 132 Mnohé bludy, které skryly věky korou omšelou, chtěl jsem bořit v mnohé chvíli básní svojí nesmělou, šel jsem naší drahou zemí jak Don Quijote zmámený – blázni u nás smáli se mi, moudří brali kameny. S každou slzou, s každým smutkem, s každým vzdechem bližních svých soustrasť cítě, živým skutkem těšit chtěl jsem nešťastných – zře však hledy pátravými v duše jim a ve zraky, zřel jsem, víc než nešťastnými že jsou ještě bídáky. Všude plno jedu, zloby, řečí, poklon učených, hloupě se jak pávi zdobí maskou citů líčených; plni frásí poletavých krmí se tak vzájemně v pohledech a řečích lhavých nadšeně a dojemně! 133 Bratře, znáš to zvíře malé, jež svůj tuhý domeček drsnou cestou vytrvale nese moudře celý věk? Když je jasno, slunce svítí, vylézá rád z domku ven, když se s nebe bouře řítí, sedí doma celý den... Vryl jsem v srdci křížek mnohý k lecčemus, co měl jsem rád, opustil jsem mnohé bohy, k nimž jsem klekal častokrát; věř mi, nad tu moudrosť není, již má hlemýžď v domku svém – nač co bořit? Hloupé snění! Chci být dobrým občanem! Můj zde večer... Večer?... Ano! Slovo to mne neděsí. Zataženo bylo ráno černavými nebesy. Mraky přešly. Klidně, tiše mizí slední chmury šer, šedivý jas kane s výše, jde až k srdci do ňader. 134 Znáš ty oči šedé, líné? Mnohý verš jsem o nich psal. Z nich mi nyní všechno plyne, čeho jsem kdy v světě ždal. V nich je skryto mi sta básní, jež já denně čísti smím – večer můj se, bratře, jasní drahým svitem šedivým. Žiju nyní bez soucitu, bez účasti k lidem všem, los můj psán v těch očích svitu, a já čtu jej s pokojem. Co mě život učil, jesti v tom, co denně řeknu jí: Nechci víc, než býti k štěstí zrakům, které miluji... 135