Z antických motivů: I. Vavřín.

Z antických motivů.motivů:
I.
Vavřín.
Po sličné Dafné planul touhou kdys Appollo, ten světlý bůh; štván vášní nekonečnou, dlouhou probíhal usmívavý luh, až zahléd’ ji: šla liliemi svou nahou krásou zastřena, vlas zlatý volně splýval k zemi přes sněhobílá ramena. „Ó, Dafné, slyš mě, nymfo bílá, mám rád tě!“ Appollo jí řek’ – svou krásnou hlavu otočila a hned se dala na útěk. „Ó, Dafné, v olympský dům šírý tě uvedu!“ dál sliboval; „zpěv nejkrasší své božské lýry ti zasvětím!“ – však marně lkal. 63 Dál prchala, bůh pádil za ní, – ó, byl to závod šílený! – a mnohý květ na luhu, stráni mřel nohou jejich zdrcený, až Dafné ve zoufalé muce na travnatý tam klesla břeh a k nebi vzpjala bílé ruce, a z prsou vydral se jí vzdech: „Kéž změní v peň se tělo moje, vlas v listy, ruce ve sněti, chci raděj’ zírat ve vln roje a nad tou řekou šuměti!“... A div! Jí nohy v zemi tkvěly, ji kryla kůra ztemnělá – a sněti vavřínu se chvěly nad řekou, která šuměla... Ten příběh vždycky připadá mi, když mučen jsem svou sudbou zlou, a špatný rozmar moji známí mi zahnat chtějí útěchou ať nepřivedu písní lkavou tu, již mám rád, v své objetí, že slyším za to nad svou hlavou již aspoň vavřín šuměti... 64 Mě díkem plní, druzi drazí, ta útěcha i pobídky – však vidím, že jen konec schází té smutné dvojí povídky: i bůh tam tenkrát vrh’ se v trávu, a slzel tam a hořce lkal – a vavřín též mu stínil hlavu, a mnohý list naň dopadal... 65