Po sličné Dafné planul touhou
kdys Appollo, ten světlý bůh;
štván vášní nekonečnou, dlouhou
probíhal usmívavý luh,
až zahléd’ ji: šla liliemi
svou nahou krásou zastřena,
vlas zlatý volně splýval k zemi
přes sněhobílá ramena.
„Ó, Dafné, slyš mě, nymfo bílá,
mám rád tě!“ Appollo jí řek’ –
svou krásnou hlavu otočila
a hned se dala na útěk.
„Ó, Dafné, v olympský dům šírý
tě uvedu!“ dál sliboval;
„zpěv nejkrasší své božské lýry
ti zasvětím!“ – však marně lkal.
Dál prchala, bůh pádil za ní,
– ó, byl to závod šílený! –
a mnohý květ na luhu, stráni
mřel nohou jejich zdrcený,
až Dafné ve zoufalé muce
na travnatý tam klesla břeh
a k nebi vzpjala bílé ruce,
a z prsou vydral se jí vzdech:
„Kéž změní v peň se tělo moje,
vlas v listy, ruce ve sněti,
chci raděj’ zírat ve vln roje
a nad tou řekou šuměti!“...
A div! Jí nohy v zemi tkvěly,
ji kryla kůra ztemnělá –
a sněti vavřínu se chvěly
nad řekou, která šuměla...
Ten příběh vždycky připadá mi,
když mučen jsem svou sudbou zlou,
a špatný rozmar moji známí
mi zahnat chtějí útěchou
ať nepřivedu písní lkavou
tu, již mám rád, v své objetí,
že slyším za to nad svou hlavou
již aspoň vavřín šuměti...
Mě díkem plní, druzi drazí,
ta útěcha i pobídky –
však vidím, že jen konec schází
té smutné dvojí povídky:
i bůh tam tenkrát vrh’ se v trávu,
a slzel tam a hořce lkal –
a vavřín též mu stínil hlavu,
a mnohý list naň dopadal...