Poslední pohádka...

Poslední pohádka...
Má oči dobré, šedé, líné, v nichž kmitne blesk jen bezděčně, řeč rychle z tenkých rtů jí plyne, má ráda slovo: „báječně...“ Vlas její rusý česán vždycky jak radí Bazar důkladný, šat modní splývá harmonicky s tím tílkem v celek bezvadný. – Nač lhát?... Zjev její musím zříti za dne i v noci v snění svém... jest jitro nového to žití, či svit před smutným západem? Oč moudřejší je komár malý, jenž žije jedno podletí, když jednou křídla trochu spálí, už víckrát k ohni neletí!... 78 Má rusá slečno, tentokráte se, viďte, pranic nestane, a k muce nové, děsné, klaté mé srdce, viďte, nevzplane! Když na Žofíně při koncertu my setkáme se v letní dny, na pozdrav můj vy polo v žertu mi vraťte úklon obřadný! A v lednu v bále, kdybych taky vás k tanci vyzval všetečně, vy rcete, mhouříc líné zraky: „Jsem znavena již báječně!“ A setkám-li se někde s vámi na filistrovských výletcích, kde milosrdně dají dámy za špatné vtipy krásný smích: tak něco mluvte, jako včera jste prohodila bezděčně: „Láska je žití phylloxera, však já – jsem zdráva báječně!“ 79 Já tajně vzdychnu: Kdyby chtěla nás určit sudba k štěstí jen, pak nebyla by jistě směla zde stvořit tolik, tolik žen... Tak budeme si stále zvykat a tak to vždycky řekneme, a budem to tak dlouho říkat, až tomu věřit budeme. A byť i srdce pozvedalo svůj časem úpěnlivý hlas – to bude trvat jenom málo, a rozum umlčí je zas. Pak snad to snesu beze trudu, až půjdete s kýms k oltáři, pak snad i honosit se budu moudrostí onou komáří... 80