Kapitola z mojí „Bohémy”.

Kapitola z mojí „Bohémy”.
Můj přítel, hoch to ctného jména, vzav na se vážnosť Demosthena, když jsme šli včera Příkopy, mých hříchů vyčítal mi řad a spustil na mne proudy rad a řečí celé potopy. „Jsi dost stár,“ pravil, „moh‘ bys dbáti směr jiný svému žití dáti, líp hospodařit časem svým, máš rozum, sil dost, máš i cit, moh’ chvilkama bys pomyslit, jak asi bude na podzim! V čítankách včela otřepaná už od prvního sbírá rána 45 zásoby k zimě v letních dnech, jen líná chasa čmeláčí svůj bídný život dovláčí, když svadnou květy po sadech. Co’s vykonal? Pár veršů planých, pár citů v rýmech otřepaných – to všechno, hochu, není nic; pak Musa tvá je koketta, jež milovala Musseta a řadu jiných pěvců víc, jak aspoň muži zachovalí po vlastech tobě vyčítali. Co dokázat chceš tedy s tím? Toť sport jen; toho, hochu, nech, ty žiješ nyní v letních dnech a mysli raděj na podzim! Ty hlouposti, jež v kufru skrýváš, a na něž se vždy půl dne díváš, ty musíš dáti ohni v plen, ty kytky, stužky, portraity a listů balík prokletý – toť hříčka pro studenty jen! 46 Vždyť v lásce, jako v jiném vždycky, jsi, hochu, značně nepraktický, čas zabíjíš a mrháš cit, hleď postavení dojíti a pak se můžeš ženiti, sám ti chci při tom k ruce být. Tví spolužáci, dávní známí si života cíl našli sami, a hleď, jak žijí blaženě: jsou professory, lékaři, klid sídlí jejich na tváři, a lid jo zdraví nadšeně. A nezapomeň,“ končil vřele, „že stáří přijde náhle, směle, a dotkne se tě prstem svým; jen bídná chasa čmeláčí svůj život s létem dovláčí – ó mysli, mysli na podzim!...“ Dík, příteli, dík, dobrý hochu, tys nahradil mi kostel trochu, 47 kde nebyl jsem již mnoho let, já nepřetrh’ tvé řeči val, já, lotr, já tě poslouchal a smál se stavbě tvojich vět! Vše marno. Ona koketta, jež milovala Musseta, mne příliš spjala v jařmu svém, s ní léto žití utratím a životem je zaplatím, jak čmelák v přirovnání tvém. A bez závisti k těmto vzorům, k těm lékařům a professorům, své doby nepraktický syn, až jednou uvadne můj květ, bez slz a žalu vrhnu zpět svůj život v prach a hrobu klín; tak po posledním karnevalu, když láska moje přišla z bálu, ta s šedivýma očima, v kout vrhla rukou bezcitnou vějíř, jenž dohrál roli svou, jenž v postě málo ceny má... 48