Můj přítel, hoch to ctného jména,
vzav na se vážnosť Demosthena,
když jsme šli včera Příkopy,
mých hříchů vyčítal mi řad
a spustil na mne proudy rad
a řečí celé potopy.
„Jsi dost stár,“ pravil, „moh‘ bys dbáti
směr jiný svému žití dáti,
líp hospodařit časem svým,
máš rozum, sil dost, máš i cit,
moh’ chvilkama bys pomyslit,
jak asi bude na podzim!
V čítankách včela otřepaná
už od prvního sbírá rána
zásoby k zimě v letních dnech,
jen líná chasa čmeláčí
svůj bídný život dovláčí,
když svadnou květy po sadech.
Co’s vykonal? Pár veršů planých,
pár citů v rýmech otřepaných –
to všechno, hochu, není nic;
pak Musa tvá je koketta,
jež milovala Musseta
a řadu jiných pěvců víc,
jak aspoň muži zachovalí
po vlastech tobě vyčítali.
Co dokázat chceš tedy s tím?
Toť sport jen; toho, hochu, nech,
ty žiješ nyní v letních dnech
a mysli raděj na podzim!
Ty hlouposti, jež v kufru skrýváš,
a na něž se vždy půl dne díváš,
ty musíš dáti ohni v plen,
ty kytky, stužky, portraity
a listů balík prokletý –
toť hříčka pro studenty jen!
Vždyť v lásce, jako v jiném vždycky,
jsi, hochu, značně nepraktický,
čas zabíjíš a mrháš cit,
hleď postavení dojíti
a pak se můžeš ženiti,
sám ti chci při tom k ruce být.
Tví spolužáci, dávní známí
si života cíl našli sami,
a hleď, jak žijí blaženě:
jsou professory, lékaři,
klid sídlí jejich na tváři,
a lid jo zdraví nadšeně.
A nezapomeň,“ končil vřele,
„že stáří přijde náhle, směle,
a dotkne se tě prstem svým;
jen bídná chasa čmeláčí
svůj život s létem dovláčí –
ó mysli, mysli na podzim!...“
Dík, příteli, dík, dobrý hochu,
tys nahradil mi kostel trochu,
kde nebyl jsem již mnoho let,
já nepřetrh’ tvé řeči val,
já, lotr, já tě poslouchal
a smál se stavbě tvojich vět!
Vše marno. Ona koketta,
jež milovala Musseta,
mne příliš spjala v jařmu svém,
s ní léto žití utratím
a životem je zaplatím,
jak čmelák v přirovnání tvém.
A bez závisti k těmto vzorům,
k těm lékařům a professorům,
své doby nepraktický syn,
až jednou uvadne můj květ,
bez slz a žalu vrhnu zpět
svůj život v prach a hrobu klín;
tak po posledním karnevalu,
když láska moje přišla z bálu,
ta s šedivýma očima,
v kout vrhla rukou bezcitnou
vějíř, jenž dohrál roli svou,
jenž v postě málo ceny má...