V přístavě.

V přístavě.
Kde jsou ony bouřné roky, kde je dávných lásek řad, kde ty teskné, hořké sloky, kam jsem všechnu bolesť klad!? Časy divné, dávné časy!... A ty roky míjejí a my jdeme všichni asi žití všední kolejí... Avšak těmi verši mými zpiti jsou teď poeti, dle nich tepou nové rýmy, plné slz a prokletí, dnes je hořkým ku své milé mnohý básník po vlastech, v časopisy, knížky bílé vrhá kousavý svůj vzdech – 135 proč? Ó, dámy, prosím nyní, odpusťte těm druhům mým: vy ni oni nejsou vinni – jenom já jsem vinen vším! Projdou dny ty, přejdou řasy, a jak roky míjejí, jak já, vy i oni asi půjdou všední kolejí. Já svůj žal i radosť zase, nejkrásnější z veršů svých, ženě svojí zlatovlasé píšu do rtů nachových. Pár knih už dal v ty rtíky, aniž by svět číst je směl – pro klid duše – bohudíky, pro mou slávu – bohužel... 137