Večerní chvíle.

Večerní chvíle.
Jak často myslím si na jeden domek známý v mé dálné dědině, kde v jedné světnici se sejdou k hovorům tři mladé, sličné dámy, když mlhy klesnou v ulici. V fauteuilu u okna vždy Marietta sedí, jež ebenový vlas a hnědé zraky má, a Kata proti ní, jež kamsi v prázdno hledí pohádkovýma očima: pak Tony v středu jich, jíž v zraku roztomilém dvě čerstvé fialy se marně skrývají... Ztich’ kanár na okně, ve vzduchu zasmušilém lucerny venku blýskají. A Mary vzpomíná na západy ty stkvělé, na les a procházky, polibků, jahod med, a myslí, nikdo už že by ji takhle vřele na světě líbat nedoved’... 26 A Tony vzpomíná na ty dny podjeseně, na půtky, zábavy, jež kvetly každý den, a myslí, zlobit tak a bavit spolu denně, že v celém světě já znám jen... A Kata v chvíli té, ta pranic nemyslívá, a v chvíli té, ví bůh, co as ji zajímá: na tmu a lucerny se stále oknem dívá pohádkovýma očima... 27