* * *

* * *
Ach, život prchá... co jsme milovali, už zase, zase nevábí nás víc, jak bychom pustým úhorem se brali, kde roste pár jen planých makovic... To nebyla láska, to byl boj, co se tak mezi námi odehrálo: to tisknutí ruk, ten citů zdroj, to se vše vlastně mezi sebou rvalo. Ty polibky, chůze středem niv, ty vzdechy, muka divé žárlivosti – ten vítězem bude, kdo schlad’ dřív – a já mám, slečno, toho boje dosti. Kus vzbuzených citů svadl zas, pomněnek modrých suchý, hnědý vínek, kus pěkného žití má ten čas – to vše dnes kladu v knihu upomínek. 42 A zkušenosť hezkou chopil jsem pro příští lásku, příští boj a časy – jsem vítězem, slečno, vítězem, a jak to s vámi bude dále asi? Ta škeble, jež perlu v sobě má, ať zavře se, ji chrání v přísném střehu, sic zloupí tu perlu ruka zlá a škeblí hodí na písčitém břehu. A stejný los byl by potkal mne, kdybyste vy snad byla schladla dříve, ach, je to tak směšně dojemné, kus tragedie hloupé, pohnutlivé. A vzdechy a stony, mukami vás bude trýznit cit ten osamělou, vy splatíte, slečno, slzami útraty za tu naši válku celou. Vy tentokráte, slečno, splatíte povinné sudbě daně, slzy, dluhy, však jist jsem, že příště v půtce té to všechno splatí zase někdo druhý... 43 Tak budem zase statirovat dále neb hráti zase v jiné hloupé hře – však on už zazní zvonek nenadále a půjdem dolů... krám se uzavře... 44