II. Tehdy a dnes...

II.
Tehdy a dnes...
Kdys – jak to čteme, nevím, v kterém z těch šedých řeckých klassiků – na plecích s lyrou lesa šerem šel Appoll, otec básníků. A s píšťalou tu proti němu vstal z trávy Satyr, Marsyas, jenž navrh’ bohu vznešenému jít s lyrou svou s ním na zápas. Pěl Appoll ku své lyře hravé. Marsyas pískal ze všech sil tak protivně a pronikavě – náš otec ovšem zvítězil! Pak sedřel kůži božskou rukou s Marsya za trest pomalu, a nechal jít jej s vztekem, mukou, a nechal mu i píšťalu. 66 On v rákosí se s hanbou schoval, a pokud stačil jeho um, zpěv božský otcův parodoval tam Centaurům a Satyrům... Oh, otče, pohleď na své syny, oč los jich tvého trpčí je! My zříme všude jak své stíny za sebou táhnout Marsye! Za svého otce oni berou teď pomstu zlou na dětech tvých nám splácejíce mukou sterou zvuk tónů tvojích vítězných! Česť, jméno, myšlénky tvých dětí, vše dře jich ruka nekalá, když nechtějí své verše pěti, jak píská jejich píšťala! A svět je zkažen, on je chrání a všechno to jim promíjí, tvé děti budou věčně štváni tupohlavými Marsyi!... 67