Můj domov.

Josef Svatopluk Machar

Můj domov.
Vysoko nebem mráčky plynou jak postříbřené plachtoví, a v žáru chví se nad krajinou vzduch vonný, svěží, červnový; kam pohled jenom dosahuje, vše zeleň skrývá docela, z ní rudá střecha vystupuje a baňatá věž kostela, v ní bílé domy v slunci leží, z nich dým se vine modravý, a stranou s pestrobarvou věží se zvedá zámek dumavý. Zde roditelka moje tichá svá tráví léta truchlivá, v tom kostelíku denně vzdychá a za mne se tam modlívá. 54 Zde každá píď mi posvěcena jak hřbitov šťastné mladosti... Ó, drahá, milovaná jména vy dobré, něžné bytosti! Och! Dávno to, co zápal žárný, již přešel jako plachý sen, přec rád svůj život jednotvárný sem vrhnu na některý den! Háj březový u tmavé tůně, kde žáby večer zpívají, ty stráně, Iuka, plny vůně, kde stále cvrčci tikají, park zámecký, kde tmavé stíny v zem vrhá starých stromů řad, a každý pohled do krajiny po místech našich promenad, a náměstí a ulic řada, kde šumí život vířivý – ze všeho v srdce moje padá hlas minulosti tesklivý! Hlas minulosti!... Moje žití již splývá s pojmem: minulosť Co může ještě přikvapiti? Žil, miloval jsem, trpěl dost... 55 A poslední ten zápas krátký, ta chvíle, které s touhou ždám, jež vrhne tělo v zemi zpátky a ducha mého, bůhví, kam – kéž překvapí mě zde v tom kraji, tak plném vůně, zeleně, jenž pár mých šťastných roků tají, kde miloval jsem nadšeně! Na hřbitově jest místo při zdi ve stínu skryté akátů, kde v letním čase slavík hnízdí a večer písně zpívá tu, z těch míst lze vidět v širou dáli a v smaragdové údolí, kde stříbrné se Labe valí, kde tmavé stojí topoly, park zámecký je na obzoru, a náměstí, kol domů řad, tam chodívaly ve hovoru ty krásky, jež jsem míval rád... 56

Básně v knize Třetí kniha lyriky: