Modlitba.

Josef Svatopluk Machar

Modlitba.
Ty věčný, věčně zapíraný a přece nikdy zapřený, při každém kroku kolem znaný, a nikde nikdy spatřený. Ty přenesmírný Tvůrce všeho, ó, můž’-li před velebnost Tvou hlas červa vstoupit nicotného se svojí prosbou odvážnou – mé koleno, jež nikdy v žití se nesklonilo, klesá teď, z mých prsou modlitba se řítí – ó, bože, laskavě k ní hleď! Ne za sebe, ne za svou slávu, ne za své štěstí, za svůj klid – já nelačnil po laurech davu a umíraje zvyk’ jsem žít – 109 však za tu bytosť dobrou, sladkou, jež není sestrou mi, ni matkou a přec mi v bídném žití vším, dnes ruce spínám k nohoum Tvým! Tvůj anděl nechť svou peruť bílou nad zlatou hlavou povznáší, a mrak a bouř nechť vší svou silou už napřed od ní zaplaší, nechť očím nedá vědět ani, co je to slza palčivá – krom té, již radosť z nenadání na dlouhé řasy věšívá – nechť chrání bílé čílko její před zlobou vrásek, teskných rýh, nechť chrání v jejím obličeji dvé lilií mi nádherných, nechť v žití, v snění vždy ji vede jen příjemnýma cestama, jak parkem, kde jsou růže bledé, jež ona tolik ráda má! Ó, Tvůrče, ve své minulosti já každým slovem, dechem svým těm, k nimž jsem přilnul náklonností, jsem byl vždy jenom neštěstím – 110 dnes před budoucnem chvím se skrytě jak před popravou drsný kat – ó, prosím za to drahé dítě, jež mám tak nekonečně rád: ať jejího vůz štěstí jede přes moji raděj’ mrtvolu – když ta jen cesta k štěstí vede, a já to snesu bez bolu! A pakli v žití perspektivě i bez mněmě, bože, čeká ji, že bída, žal ji skruší divě, že čelo vrásky zorají, že šedé oči plakat mají, že zmodrá granátový ret nad vysněnými nyní ráji, nad smutnou troskou mladých let – nechť raděj’ hned k ní smrť jde tiše, ten nejmilejší v žití druh, tak tiše, jako s modré výše jde světlý večer v letní luh... 111

Básně v knize Třetí kniha lyriky: