Intimní sloky.

Intimní sloky.
Sem slova lesklá, verše hladké, sem rýmy plné, zvonivé, chci popsat jedno kouzlo sladké té lásky naší bláznivé! Já vídal svoji ženu zlatou za bouřných roků svobodných tak mnohou věcí zaujatou, v tak mnohých scénách lahodných! Mé zraky v divadlo ji zřely: jak vábná byla láska má! Když reci na jevišti mřeli, jak tleskávala ručkama! A noc to únorová byla, a venku jinovatka, mráz, a sálem se jen vůně lila, a světel proud a taktů ráz, 123 tam tančila tak rozechvěna a plna plesných výkřiků, jak by to byla zosobněna ta poesie valčíku! Já s ní – to měla rudé šaty a bílý závoj na lících – šel často, když plál západ zlatý, po oživených ulicích, já lovil pohledy a slova a vtip, jenž se jí na rtech chvěl, a vším tím jsem se znova, znova tak šíleně rád opíjel! A chvíle v jejím pokojíku za odpolední nálady při vonné kávě, smíchu, křiku nad bizarrními nápady! Já šťasten byl, když chvilkou v letu se dotk’ mne šatů její lem, já s vášní šátek tiskl k retu, jejž napustila parfumem! 124 Teď mým je vše z té minulosti a nad to více tisíckrát – a člověk přec těch naivností si vzpomíná, tak rád, tak rád... A všechno do paměti vsuje, jak perly na niť hedvábnou, a každý den ten přistupuje tam s novou chvílí půvabnou. A drahokam všech byla včera: Já vplížil se tak nevinně do vůně mystického šera, ku teplým kamnům kuchyně. Tam žena moje s ručkou sněžnou až k oblým loktům nahatou a se zástěrou velkou, režnou, pod krčkem nějak připjatou tu mísu zvedá, hrnek staví, tu zase cosi počítá, tu posiluje oheň žhavý, tu rozkazuje, přemítá, 125 a chvilkou z dvířek plotny padne zář růžová jí na líci, a v této vůni divné, ladné tak stojí vážná, vábící, že je mně, jak by v chýži svojí ta čarodějka spanilá pro nekonečnou lásku moji kouzelný nápoj vařila, by znovu oči moje jala, mou duší znovu zachvěla a – když mi srdce dávno vzala, i hlavu spletla docela! Ba spletla juž! V té její síni jsem lapen, zmámen, opit vším – i hrdlo sevřela mi nyní – však nejsem zrovna nešťastným!... Ó kuchyně! Já beze studu zde neváhám se vyznati: kéž nejkrasším, co psáti budu, ti mohu veršem žehnati! 126 A cyniků a břichopásků soud sdílím nyní v prsou svých: i já jsem našel v lásce lásku ve prostorách tvých lahodných!... 127